407. díl Baru: Příští zastávka Nemocnice Motol

Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští zastávka Nemocnice Motol. Co Vám budu vyprávět, není to dobrý. Je neděle a já se paličatě snažím uvařit pár vajec, abych je mohla obarvit a večer na ně nanést vosk, i když to budu dělat sama se starou tetičkou. Na chalupě, kam pojedu večer na pár hodin na otočku, abych byla zítra v poledne zpátky v Praze. Moje ruce jsou zelený a vejce flekatý. Začala jsem znovu běhat. Když zvládne běhat moje skoro sedmdesátiletá máma, klobouk dolů, zvládnu to taky.

Tomáš vedle ještě spí. Věřte, už vím o koloběžkách úplně všechno, na jedné jsem jela, objednala si skládací helmu a v tomhle týdnu dorazí druhá pro mne. Jakože půjčovací, ale tak uvidíme…

Jsem za ten závan normálnosti ráda.

Protože minulý týden peklo vybouchlo. V neděli po obědě už byla situace tak zoufalá a mojí dceři tak zle, že jsem s ní vyrazila na urgent do Motola. Bála jsem se, že nás vyhodí jako simulanty, ale vzali to vážně. Viděla ji postupně pediatra, neuroložka, psychiatra, nabrali spousty odběrů. Všichni byli nesmírně laskaví a profesionální. Aby nakonec rozhodli, že je to na hospitalizaci.

V první okamžik se nám oběma ulevilo, že se bude něco dít, že snad přijde úleva. A pro mne pocit, že moje dítě, které já teď ochránit nedokážu, je na chvíli v bezpečí.

A tak se moje dcera spolu s velkým žlutým plyšákem vnořila do oddělení dětské psychiatrie.

Odevzdala nebezpečné předměty i mobil.

Podepsala jsem milion papírů.

Režim a pravidla.

Doplížím se domů, kde je Tomáš.

Vyděšený a zároveň přítomný.

Mužské obětí.

Střídavě se v noci oba budíme šílenými sny.

V pět ráno vstaneme. On jde za klienty, já vybíhám do parku.

V následujících několika dnech převezli dceru na pediatrii, vyšetřili srdce, plíce, hlavu, já za ní chodila. Střídalo se vyčerpání, zmatenost, vztek, zoufalství nás obou, klid mého bývalého muže, chvilky naděje, obrovský strach z návratu na psychiatrii.

Maminko, já přece nejsem magor.

Nejsi miláčku, ale musíme najít pomoc, tohle sami doma nezvládneme.

Vztek, vyhrožování, zoufalství, láska.

Návštěva zdravotních klaunů. Můžeme dovnitř? Tady doktor Otto a sestra Chlupatá. Dítě se odmítá i jen podívat ke dveřím. Nesouhlasně vrtí hlavou.

Sestro koukejte, ona vrtí, co myslíte, že to znamená, myslíte, že cvičí jógu?

Dělají blbce, něco jim padá, sestra koktá, dítě se pousměje, cukají mu koutky.

Trvá to pár minut, klauni milost nedostanou, ale nevzdají to.

Sestra nakonec dostane nepatrné svolení, že si u nás může vyzkoušet píseň, se kterou chce jít do pěvecké soutěže. Chvíli se nakřáplým hlasem rozezpívává, dělá opičky, ale pak, pak andělským sopránem spustí: I will always love you od Whitney Huston … držíme se s dcerou za ruce a já pláču. Obě pláčeme. Protože ji nikdy nepřestanu milovat, i když je to těžký a věřte mi, v následujících dnech začne přituhovat.

Bůh těm klaunům žehnej.

A pak zpátky do práce a dělat, co jen jde.

Tolerance mých nadřízených.

Snaha, aby klienti nic nepoznali.

Zoufalé telefonáty s dítětem pod práškami.

Když se vrátila zpátky na své oddělení, začíná režim. Návštěvy i telefonáty jsou omezené. Dítě chvílemi vypráví vtipné historky, pak je lítostivé, pak mě nenávidí, křičí a zuří, nadává mi, chce, abych ji vzala domů, chce revers, chce slíbit nějaké termíny, její inteligence se snoubí s nesnesitelným tlakem. A pak lítost a láska. A pořád dokola.

Tatínek je teď ten oblíbený. Já ta špatná.

On je klidný, já labilní.

Oba rodiče však držíme jednotu.

Tohle není soutěž. Každý z nás má svoji roli. Mně se dcera více svěřuje. Taťka je ten pevný klidný bod, co nosí saláty. Já prádlo, oblečení, jogurty a modré proteinové tyčinky.

Margit mi sežene kontakt na psychiatru.

Placená služba, ale termín ještě tento týden.

Hledám pomoc pro sebe.

Ta úleva, že mohu na hodinu a půl vypnout telefon.

A mluvit o tom, co se mi v životě děje.

Jak žiju ve válečné zóně s nestabilním podložím a dělám práci, kterou dělám.

Co moje manželství, partnerství, rodičovství, zaměstnání.

Že už mi vážně hrabe. Že jsem vyčerpaná, mám úzkosti a pochybnosti, zda dělám dobře to či ono. Že si pomáhám, jak to jde, mluvím, píšu, cvičím, dýchám, jím homeopatika a CBD.

Ale chvílemi nezvládám, probouzím se plačtivá, jsem nervózní, blbě se mi pracuje, zavaluje mne strach.

Psychiatra řekne větu, kterou jsem toužila slyšet:

Vy máte normální reakci na nenormální situaci.

Tohle prášky nevyřeší.

Táhnete příšerně těžký batoh a chcete, abych vás vyztužila, ale možná bude dobrý odložit něco z toho batohu.

Nejsem v tuhle chvíli na antidepresiva. Trochu se mi uleví.

Dá mi předpis na anxiolytika jako sos pro tohle období. To vážně uvítám, protože efekt i minimální dávky je nad očekávání dobrý.

Největší naději mi dávají kolegové a jejich příběhy o dětech, které měly těžké období.

Pracovali s dětmi, které byly v podobném nebo horším stavu, a o pár let později jsou stabilní mladí dospělí a mají běžný hezký život. I já takové děti měla v péči.

Snad bude v pořádku i to moje.

Přes Velikonoce jsou návštěvy každý den od dvou do pěti.

Potkáváme se stále stejnými rodinami a rodiči. Za jedním klukem denně chodí jeho snad devadesátiletá babička o vycházkových holích. Když jsme na zahradě v areálu, vypadáme všichni jako běžné rodiny, co hrají pinčes, piknikují, sluní se.

Všichni působí normálně, nebýt toho, že jsme za security bránou dětské psychiatrie, a naše děti mají těžkosti.

Pozitivní bod nastane ve chvíli, kdy nás dcera začne posílat dříve domů, aby si užila kámošky a čudlikání na telefonu. Už se tam tvoří nová kamarádství a společné nápady.

Děti na psychiatrii pravidelně jedí, co jim dají, čtou knihy, píšou si deníky, korálkují a vyprávějí si Urban legends, například o tom, že se tam o Vánocích někdo pokusil oběsit na světýlkách, co tam daly sestry, a tak. To víte humor z psychiatrie. Zdá se, že až moje dcera vyjde ven, bude mít kompletní psychiatrické, farmakologické a adiktologické vzdělání.

V neděli odpoledne pak zažiju ještě jeden šok.

Mažu si to tak na návštěvu.

Je 13:55, musím počkat před budovou, protože řád je řád.

Vidím přicházet manželský pár.

Ten muž je mi povědomý, říkám si, že tak podoba je tam nápadná, že to snad není možný.

A tak se je oslovím.

A vážně.

Potkávám před dětskou psychiatrií svoji lásku z první vysoký.

Chodili jsme spolu několik let. Procestovali stopem celou Evropu a kus Afriky. Má moc milou ženu. A dceru, co se jmenuje jako já, na vedlejším oddělení. Taky chodí do tercie. Tak se v úterý potkají s tou mojí v nemocniční škole.

Kdyby nám kdysi někdo řekl, kde se za pět a dvacet let potkáme, nikdo by nevěřil.

Mimochodem, je to ten chlápek, co mi poslal loni na podzim po třídním srazu povídku.

https://www.programnaochranusvedku.cz/l/279-dil-baru-srazena/

To nevymyslíš.

A jak řekl můj osmdesátiletý strýc: Ty vejce nejsou flekatý, je to Gaudí.

A taky povídá, že když mají lidi furt ty nějaký dys, tak on je maximálně dysharmonik.

Dysharmonik jsem teď asi taky.

Jaké byly Vaše Velikonoce?

Barvili jste vejce?

Byli jste někdy na psychiatrii?

Jaké máte fantazie o místních pacientech?

A potkali jste někdy někoho z minulosti na úplně nečekaném místě?