76. díl Margit: Rajský víkend vol. 2

Další víkend na téměř stejném místě, a přitom ne doma. Jak neobvyklé v této pandemické době. Zase v Ráji. Tentokrát trochu méně výletově, více pracovně respektive byznysově (jak se teď módně říká), se širokou rodinou. Nejen s částí té pokrevní (bratr, neteř, dcera, syn), ale i se svou adoptovanou "mormonskou" rodinou - to znamená má defactosestra Barča, její muž a jejich dcera. Jezdíváme v tomto složení (myslím složení "mormonská rodina") na různé výlety a dovolené už roky. V Asii se nad tím nikdo nepozastavuje, děti jsou si podobné, samé árijské typy, velikostně krásně odstupňované, jedna žena, ta mladší, evidentně favoritka, je privilegovaná, s hlavou rodiny sdílí i ložnici, ta druhá je spíše tolerovanou společnicí, která se stará hlavně o děti. Letošní dovolená bude opět mormonská, jen - zcela netradičně - v roli nadsamce nahradí Bářina muže můj milý. To jsem zvědavá, jak se s tím popasuje. Donedávna neměl ženu ani děti, teď bude mít (naštěstí pro něj pouze na týden) ženy dvě a děti hned tři! Budu ho muset upozornit, že by měl začít trénovat. A já si budu užívat roli protěžované favoritky sdílející s nadsamcem lože.

Víkend v Ráji byl ale v klasické sestavě. Poprvé jsme obývali můj nový byt. No tedy, označení nový, by mohlo evokovat nějaký hezký, voňavý, zánovní prostor. Nenechte se mýlit. Můj nový byt je stará špinavá kobka. Tedy prozatím. Díky dětské práci a za notného přispění mých a Barčiných uklízecích zkušeností a výkonů, se během minulého víkendu proměnil alespoň v přijatelně ušmudlaný holobyt. Natolik přijatelně, že se mi do něj dokonce podařilo najít nájemce. Sice až poté, co proběhne rekonstrukce, ale i to se počítá. Budoucí nájemci mají několik benefitů. Příbuzný jednoho z nich je známým gynekologem, nemají žádné děti a vlastní dvě kočky. A jsou mnohem méně bohémští, než dosavadní obyvatel bytu. To by mohlo u sousedů projít. Jiní zájemci měli také významný benefit - paní byla příbuznou předsedy místního sdružení vlastníků. To mi také přišlo důležité. Pan předseda totiž, když mi předával stanovy družstva a vykládal, jak to u nich v domě chodí, povídal: "...a když je hlasování, tak já potřebuju aspoň 51 procent, tak já si dycky vobejdu partaje, a když je někdo proti, tak mu povídám, že se jim tady na to vyseru za ty prachy a ať koukaj bejt rozumný a hlasovat pro... a jak tady někdo dělá bordel, tak to já si zjednám pořádek hned, a když to nejde po dobrým, tak to jde po zlým, třeba musim někdy i vytáhnout sekeru... ale tady sou samý slušný lidi, teda až na pana inženýra, ten bývá nacamranej už od božího rána, s tim teda řeč moc neni, ale já si ho srovnám... tak doufám, že si sem najdete ňáký slušný nájemníky..." Šel z něj fakt respekt. A s tou sekerou asi nekecá, pracuje totiž v jednom místním řeznictví. Takže být s ním v přízni by bylo pro budoucí nájemce určitě velké pozitivum. Nakonec ale paní napsala, že potřebují něco většího, což se nedivím, když mají dvě děti a dva psy.

V rámci výletu došlo i na vzpomínání. Obě máme s Barčou v tom městě nějaké své bývalé lásky (kupodivu Barča jich tam má násobně víc než já) a spousty zážitků. Barča na mě práskla mým dětem, že jsem cosi vyváděla na místním židovském hřbitově. Teda ona jim "pouze" řekla, aby se maminky zeptaly, co zažila na místním židovském hřbitově a významně přitom modulovala hlas i mimické svaly. Takže děti pochopily, že se jedná o nějakou pikanterii a obzvláště dcera si nemohla nechat ujít příležitost mě s tím otravovat celý víkend. Vlastně jsem jí nakonec s jistým zadostiučiněním a zlomyslnou radostí, že jí tím pohorším, šeptla do ucha, že jsem tam kdysi souložila. Akorát to teda bylo na úplně jiném židovském hřbitově v jiném konci Východních Čech. Opuštěném zarostlém hřbitově na kraji lesa, nikoli na hřbitově pod mostem vedle frekventované silnice (ne, že bych nikdy nesouložila na nějakém podobném místě, ale tenkrát to byla romantika s láskou až za hrob). Dcera zrudla a dál se nevyptávala. Naštěstí.

Místních vzpomínek však bylo víc. Jak jsem hrála v místním divadle, a dokonce mě pak zvěčnili i v místní pamětní knize, jak Barča na místním náměstí sledovala novoroční ohňostroj a zmrzlý nos svého tehdejšího milého, jak jsem blila v zatáčce před hospodou a můj tehdejší milý mi u toho gentlemansky držel vlasy, abych si je nepotřísnila (na to jsem teda vzpomínala mlčky), kde mívali skvělou pizzu, ale teď tam vaří průměrně a ceny zvedli nad průměr, kterého milého jsme si navzájem předaly, čí skorotchýně vařila lepší polívku, které představení jsme shlédly na místní divadelní přehlídce... Dobře jsem si vybrala svůj budoucí domov, mám tu spoustu kořínků a moje duševní sestra taky. Dokonce uvažovala, že kdyby paní sousedka plánovala prodat svůj byt, že by si ho koupila a jezdila za mnou na stará kolena jako na chalupu. To by bylo skvělý.

Nasbírali jsme ale i zážitky nové. Jako téměř jediní jsme strávili dusné, místy deštivé, odpoledne na suprovém místním koupališti s mnoha tobogány, vyzkoušeli jsme balkánské speciality, asijské dobroty i mexickou snídani, shlédli jsme výstavu o pohřbívání, děti se naučily vyčistit vodní kámen ze zašlé vany, vydrbat mastnou troubu, nafouknout matrace, vysát pavučiny i s pavouky a dozvěděly se pár nových pikantností o svých matkách. Považuji to za velmi hodnotný víkend. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že vampírismus byl připisován exhumovaným mrtvolám, které vlivem hnilobných plynů oduly a vypadaly jako dobře živené, mohly mít i erekci či vypudit plod z dělohy, a když jste do nich píchli, vytékala z nich červená hnilobná tekutina považovaná mylně za krev. A nebo taky osobám, které onemocněly jakýmsi virem V5, který způsobuje enormní fyzickou sílu, světloplachost a dobré trávení zvířecí i lidské krve. No, možná bychom měli za ten COVID 19 ještě být vděční. Takový V5 by nás možná býval dostal nikoli do thrilleru, ale rovnou do horroru. A horrory já nemám ráda. Já radši sladkobolné romantické komedie.

Jaké jsou vaše historky z mládí, které by se vaše děti neměly dozvědět?

A jaký žánr byste nejradši žili vy?