81. díl Baru: Narozeniny

 Mám narozeniny. A byla jsem na návštěvě rodičů. Jak už jsem psala, mamka odjela cvičit do Chorvatska, a tak návštěva znamenala návštěvu dvou mužů v chalupě. Tedy mého otce a dědečka. Naštěstí to bylo na začátku matčiny dovolené, v domě tedy bylo relativně uklizeno, bylo co jíst, ani kočky zatím ještě neemigrovaly.

Již při příjezdu mne čekalo několik výzev. Následující čtyři se stali již v první hodině pobytu.

Za prvé: Muž si stáhl knihu o životě v KLDR a stal se autistou. S nikým nekomunikuje, mne se straní a interpretuju to jako pasivní agresi. Již jsem mu nabízela, že pojedu sama. Ale to by si to nemohl užívat. To, jak mě ignoruje. Jak se schová v domě mých příbuzných. Neodloží telefon z ruky, stále na něm něco čudlikuje či sleduje. Případně si nandá sluchátka. Takže puberta. Zřejmě si ji neužil se svými rodiči. Tak si ji užívá s mými a mne zahrnul do tábora odpůrců. Měla jsem skvělého muže. Momentálně se ovšem chová jako puberťák. Ale možná je to jen má chybná interpretace, předrážděnost a to, že se toto chování projevuje zásadně v domě mých rodičů je pouhá shoda náhod. Omlouvám se. (A teď mi došlo, že muž je po očkování, jestli mu bude blbě jako nám ostatním, to se máme na co těšit. A kurva.)

Za druhé: Dar. Dostala jsem bednu, u které bylo přání a na něm text: "Pro Tvé literární snažení."

(Čekali byste třeba deník v kůži, nový notebook, inspirační knihu, krásné pero nebo předplatné kurzu tvůrčího psaní? Tak to jste nikdy nebyli u nás doma.)

Další text v přání již napověděl. "Co se nepovede, prožeň skartovačkou."

Rozbaluji. A ano, je to tak.

Ano, dostala jsem skartovačku, a darována byla v kontextu má literární tvorby.

Málo kde se Vám dostane většího povzbuzení než doma.

Ještě že tam mamka přibalila krásné tyrkysové tepláky, co jsem si sama vybrala na internetu. Díky mami. Snažím se být vtipná, neberu si to osobně.

Přeci nebudu plakat. Mám narozeniny, ne.

V počítači mám když tak koš a funkci delete. Tedy se o sebe postarám.

Utěšuji se jen tím, že můj otec nikdy žádnou beletrii nepřečetl. Včetně té mojí. A asi mu to připadalo vtipné. A každý blbý zážitek je dobrým zdrojem pro náš blog.

Za třetí: Otec si naplánoval experiment. Matka mu zanechala sekanou. Někde prý slyšel, že to může být dobré i s octem a cibulí. Překvapivě to nebylo úplně hnusný. Uklízím stůl zalitý octem, ale ztráty nejsou velké, takže paráda.

Za čtvrté: Otec se rozhodl zútulnit autobusovou zastávku naproti přes ulici. Pravda je, že už má to nejlepší určitě za sebou. Zastávka. Ne otec. I když ten asi taky. Zastávka je orezlá a trochu zarostlá. Otec zakoupil u pana Bílého (který má vedlejší vesnici bazar, kde má otec jako nejlepší zákazník VIP kartičku, a je to nefalšovaný severočeský Rom, ač tomu příjmení nenasvědčuje) pár kusů nábytku. Dvě školní židle. Apartní stoleček bílé barvy z devadesátých let se sklápěcími boky, rohovou knihovničku a dva opravdu hnusné béžové obrazy. Typuji to na nesignované tisky také z devadesátých let, které původní majitelé zakoupili ve výprodeji při likvidaci obchodního domu Prior. Zároveň se otec vytasil s plechovkou hnusné béžové barvy, o níž tvrdí, že je růžová, a kterou mu pan Bílý věnoval zdarma, protože zbyla po hromadných nátěrech balkonů na místním sídlišti. Nechci vědět, jak to přesně bylo.

Odvrátila jsem otcův nápad natírat přímo zastávku. 

Navíc chtěl, abych natírala já! 

Jednak mám nové tepláky a ty si nezaseru a jednak nechci na místním úřadě vysvětlovat, proč zasahuji do cizího majetku. A ta béžová je fakt děsná. Posbírala jsem na zastávce pytel odpadků a přislíbila jsem, že zítra ji i zametu. Naštěstí nebylo nikde nablito, a jestli někdo potřeboval na velkou, běžel za zastávku, a tam už jsem se nepouštěla. Nejsem sebevrah.

Poradila jsem otci, že jestli chce něco natírat, ať natře nábytek. Ale že bych doporučovala více barev. Představila jsem si oku lahodící kombinaci barevných proužků a puntíků, jak to znám ze zahraničí. A vlastně teď i z Čech. Kultivace zastávky mne ale nadchla a na zítřek jsem přislíbila i svou pomoc. Těším se na knihovničku. Dáme tam nějaké vyřazené knížky. Knihobudky mám moc ráda. Knihy má moc ráda.

Třeba bych tam mohla dát i tu skartovačku... kdyby měl někdo potřebu.

Teď je večer, otec v dílně, obávám se, že ráno bude vše děsně béžové. No uvidíme.

O půlhodiny později už je to jasné. Ano. Nátěr určitě proběhl a zřejmě také nějaké zdobení sprejem. Celý dům je prosycen smradem barvy a laku. Dnes nocujeme v autolakovně. Fujtajbl. Otevírám všechna okna dokořán.

Dcera to vtipně komentuje: Jo, jó, smrad neskartuješ!

Má pravdu. Je to puch. Probral se i muž a ucítil to. Zanadával. Ach jo.

Vizuální zážitek z natřeného nábytku si necháme na zítra.

Zítra je taky den.

Pokud se teda v noci neotrávíme.

Ráno.

Nálada je dobrá. Můj muž se probudil s bolestí hlavy, ale už komunikuje. Jupííí. Na terase je nábytek vyvedený v kombinaci béžové, sytě rudé a hnědé. Za design tagů by se nemusel stydět žádný začínající sprejer. Do proužků a puntíků to má tedy daleko, je to poměrně psychedelické, ale alespoň už bude jasné, že si zastávku nikdo nespletl se skládkou. Už je jasné, že je to záměr.

Otec vše nainstaloval, na zastávku nasměroval kameru a bude sledovat, co se děje.

Za tři dny mi psala Margit, které má na rozdíl ode mne FB. Někdo tam zastávku vyfotil a stala se hitem. No vidíte to.

Jak to máte s nevhodnými dárky? Co s nimi děláte?

A nepotřebujete skartovačku?

Daruji za odvoz. Zn.: zánovní, nepoužitá.

... A ještě něco. Od muže jsem dostala skvělá sluchátka, co odklánějí veškeré zvuky zvenčí. To je Vám paráda. Už mu rozumím. :-)

Těšte se na Margit příští pondělí.