83. díl Baru: Z cest

Úplně prázdné noční letiště Schiphol v Amsterodamu a náš bezdomovecký bivag.

Potvrzení o očkování i testování, kjůár kódy, miliony papírů, abyste mohli vycestovat.

Nejzdravější lidi na světě jsou určitě na letišti.

Opojné cesta noční halou.

Jediné zvuky mlýnku na kafe ze Starbacku.

Dítě a muž schoulení na gauči. Našli jsme ten nejlepší zašitý v koutě letištní haly.

Mně se spát nechce, přece nezaspím ten svátek.

A tak střídavě sleduji noční odlety do celého světa, čtu si a píšu Vám.

Karamelové wafle, sýr a vůně kávy.

Z obýváku mám ten nejlepší výhled - přímo na letištní plochu.

Letíme po skoro po dvou letech, ten Primula měl předloni bohužel pravdu.

Kolem půlnoci všichni spáči využívají roušku hlavně proti světlu, přes oči.

Zatímco noční letiště je nesmírně přitažlivé (můžete se jít například podívat na akvárium s rybičkami do opuštěné hospody), pusté záchodky děsí, je tam prázdno, ale kdo ví, útočiště milenců i vrahů.

Bububu.

Nic se mi nestalo, ale vyrazila jsem z těch tichých komnat jak namydlená.

Připadám si jako Tom Hanks v Terminálu.

Vzpomínám si, jak jsme se s Margit zavírali na záchodku na letišti ve Frankfurtu a já jí vrážela do břicha (do špíčku, ale stačil malej, velkej ani Margit nemá) injekci proti srážlivosti krve před cestou do Indonésie.

Miluju to. Letiště. Včetně záchodků.

Kolem třetí ráno se letiště začne plnit. Dorazí rozespalé rodiny cestující do dovolenkových destinací. Ve čtyři taky vstaneme, náš epesní gauček přenecháme opuštěné Indce a vydáme se k našemu gatu. 6:05 letíme dál.

Hlavně pořád něco jíst - to si můžete sundat si roušku, to bude brzy největší problém populace, že furt žereme, abychom si mohli sundat roušky a podle toho vypadáme.

I v letadle.

Letušky mazlí malého chlapečka, co běhá uličkou letadla bez roušky. Jestli je infekční, nakazil celé letadlo. Myslím ale, že jedině svou roztomilostí. Chlapeček podle věku patří mezi batolata, co neví, že i cizí lidé mají tváře. Nezažil to. Zažil jen rouškáče. Přesto pozná, kdo se na něj směje. Prý gestalt obličeje. Houby, stačí oči.

Madeira

Hlavně ať trefí ranvej. Tady letadlo zatleská.

Ráno na Madeiře.

Štěstí je jen otázka uběhnutých kilometrů ... běžíš ... bon dia, bon dia, good morning ... zdravíš se s podobně zfetovanými lidmi. Na konci pláž a koupačka ve spoďárách, před zraky místních dědků, připadám si tak mladá (věkový průměr na Madeiře je i turisty cca 65), tady jsem to zvrhlé tetované mládí, co se koupe v prádle místo plavek, nechá se nést ranními vlnami ... jupííí.

Na pláži bezdomovec, co až ho bezdomovectví přestane bavit, může se živit jako model. Opálený, svalnatý, kudrnatý, maximálně třicet. Kde se tam vzal? Víbůh.

Pak kafe na trhu, paštel de nata (dezert, který rázem resetuje všechny během spálené kalorie, dám si dva) a kilo čerstvého tuňáka, udělám horu tataráka k obědu.

A víte co, běžci, co vypadají jako z katalogu mě vůbec neberou. Líbí se mi ty starý báby běžící v elasťákách a pupkatí strejci, co běží, a holky, který se zadýchávají nadváhou a běží. To jsou moji dnešní hrdinové.

S rodinou u bazénu:

Namažte se, ať večer nekvílíte.

Je pod mrakem.

Tady to opaluje i pod mrakem.

Ale prosim Tě.

Romantický večer, hotelový pokoj:

Dítě se přestěhovalo z vedlejšího pokoje a spí na madračce vedle nás. Bylo tam vedro. Hmmm. Takže romantika v čoudu.

Fotbal nás dostihl i zde. Anglie - Dánsko. Muž poladil místní internet, který se dříve plazil a teď kupodivu pádí, ale možná jenom nám, říkal slova jako VPN a Déeneska, tak pardon, sousedi.

Pod okny hraje madeirská folklórní kapela.

Trochu to zní jako jódlování. Že by se na Madeiře někdy historicky stavili Němci? Němci jsou totiž všude. Jakožto turisti, samozřejmě. Kdyby se jednou všichni najednou vrátili domů, nevejdou se tam.

Tatarák z čerstvého tuňáka udělal své, dcera má průjem a Smecta se servíruje na záchodě.

A kvílejí z vedlejšího lůžka. Opravdu to opalovalo.

Já to říkala.

Po třech dnech a několika slaných koupelích vypadají moje vlasy děsně. Začnou se vlnit. Ale samozřejmě ne v krásných prstýncích či symetrických vlnách. Jen mi udělají na hlavě bordel alá rorejs. Můj drahý muž tomu říká na beránka. I tentokrát se ukázal jako romantik, říká: Máš to dobrý, máš účes jako strelície. To je jedna místní oranžovo fialová exotická květina, jejíž květ sestává z několika vytrčených listů. To je kompliment. O květiny tu vůbec není nouze. Hortenzie, kterou již léta pěstuji s největším nasazením na balkóně (ne tu samou, vždycky mi pojde, a tak to zkouším znovu a znovu s novou květinou, i když se muž každý rok ptá, zda už to nevzdám), tu roste v obrovských keřích jako plevel kolem cest. A opojně kvete. Nádhera.

Byli jsme na výletu po levádách. Margit by určitě řekla, že to byl trek. Podél zavlažovacích kanálů. Madeira je jedno velké mechárium. Mech, kapradí, vodopády, mech kapradí. Vůně jako v květinářství. Cesta mezi mraky. Vrzající stromy. A všude pusto bez lidí. Jediný z národů neskoná a hrůzy korony překoná. Jediný, kdo snad cestuje, jsou Češi a Slováci. Už jsme jich potkali spousty. A pak jsou tu místní a pár Britů. Jinak nikdo. Ani Němci. Ani Japonci, ani Číňané, cestování je zase jak za mých mladých let.

Casa de Hortenzia, dům mých snů na severu Madeiry

Okno do zahrady plné hortenzií. A oceán, kam dohlédneš.

Prostě šedo modro stříbrný obzor a všudypřítomné hučení vln, které prostě nevypneš. Pro nás suchozemce děsivé i fascinující. Ta ohromná masa vody. A zpěv ptáků. A kdyby do toho nekecal nějakej youtuber z vedlejšího pokoje, byl by to úplný ráj. Pani domácí se jmenuje Bela. Učí portugalštinu a portugalskou literaturu. I její syn je učitel. Nemůžu se z toho okna vynadívat.

Trochu si přestěhuju místní obývák. Beliny propriety (vázičky, mističky s keramickými ptáčky, stojan na ubrousky s obrazem brutálních citrusů, svícínky ve tvaru jeleního paroží) uklidím na jeden stůl, abychom jí to nesrazili. Nikdy nevíš, jestli je to pekelná tretka (narafičená na hosty) nebo rodinný poklad (taktéž narafičený na hosty, když to totiž rozbije někdo cizí, nebude to na Vás). Udělám v místnosti prostor. Kosmetický stolek si přirazím pod okno a usednu na prastarou polstrovanou židli Tak takhle si to přesně představuju, tu spisovatelskou kariéru. Oceán, ptáci, a já. Čistá hlava. Místní super sladké sušenky od paní domácí. Za druhým oknem roste banánovník. Vlna za vlnou. Všudy přítomné hučení. Víc tedy zírám z okna a žeru sušenky, než píšu. Ale to nevadí. To je to čekání na inspiraci.

Jsem tím výhledem úplně uchvácená, přikovaná k oknu ve snaze do sebe natáhnout co nejvíce toho pocitu, toho vizuálního vjemu. Jako když k něčemu čucháte a nemůžete se nabažit, chcete se v té vůni koupat. Jako když se na něco koukáte a chcete, aby se Vám zrovna tenhle obraz vypálil na sítnici. A tenhle zvuk, rytmické přirážení moře a zpěv ptáků, tohle si chcete zakonzervovat a odvést domů. Zkusíte to nahrát, ale není to ono. Prostě se to nedá předat. Dá se to jen zažít.

Uklizený prostor obýváku umožňuje roztáhnout dvě karimatky. Cvičení. Úplný kýč. Vypínám relaxační hudbu, protože je to nošení dříví do lesa. Pouštět si hučení oceánu do hučení oceánu. Vedle v místnosti (ložnice) spontánně vznikla internetová kavárna, dcera střídavě paří Pokáče a Marka Ztraceného, muž leží v posteli s notebookem. Fotbal byl včera, tak to dnes šacuju na nějakého chlápka, co v reálném čase spravuje staré povozy nebo staví realistické modely křižovatek. Pod oknem štěká pes. Bela má tři a její syn dalšího.

Margit by s nimi už určitě navázala přátelství, věděla by místní drby a celou historii vesnice. Já sedím u okna a zírám a snažím se odříznout od zvuků z čudlikacích zařízení mé rodiny. Přála bych si vidět dceru s knihou. Přála bych si, aby se mnou muž tančil po místnosti v rytmu salsy nebo alespoň waltzu. Tak tohle se vážně nestane. Ale muž mne právě seznámil s tím, jak pěkně si uprdnul.

Ale mám oceán, slaný vítr a sušenky ...

Nejbližší obchod je asi pět set metrů odsud, local bar a lokal shop. Beru jen věci v plechovkách, u nichž je méně pravděpodobné, že už je někdo jedl. I tak jsou tu zřejmě velmi dlouho. V místním baru si dám kafe. Obsluze, stejné jako v obchodě, je něco mezi osmdesáti a stovkou. Tenhle chlápek naléval určitě i Winstonu Churchillovi, když byl na Madeiře. Kafe tu mají zřejmě ze stejné doby. Chutná příšerně. Tak to bude detox od kofeinu. Žijí tu snad samí staří lidé. Okopávají zahrádky. Víno zraje, mango zraje, banány jsou ke sklízení, podivné obří zelené plody zrají. Psi jsou evidentně všichni příbuzní, kočky vychrtlé. Nejbližší vesnice 7 kilometrů. To znamená půl hodinu autem skrz tři tunely nebo 50 minut autobusem. Nebo 4 hodiny, 35 minut pěšky. Převýšení: 1011 m nahoru, 657 m dolu. Tak si vyberte. Auto nemáme.

Autobusák na Madeiře, to je fenomén. Musí mít nervy za železa a pleš. Vytáčí se uličkami, kde byste nechtěli jet ani na kole. Stoupání a klesání. To nejbližší vesnice (7 km pro nepozorné) je to 64 zastávek. Snad každý Madeiřan má právo na zastávku před svým domem. Ve výsledku nás v buse sedí cca 5 a nikdo nejede tak daleko jako my. Autobusák s každým vesele poklábosí. Tedy kromě nás, já umím jen Bon Dia, dóš espreso perfavore a obrigáda. To by nám na dlouhý hovor nevystačilo. Před chvílí se úplně rozohnil. Nevím, o čem mluví, ale vzrušeně u toho gestikuluje. Vzhledem k tomu, že projíždíme masivním klesáním, na auto z výšky dopadá vodopád vody (to už tady nikoho nevzrušuje, protože vodopády jsou všude, prostě castáta) a zatáčky mají běžně 60 stupňů, se modlím, ať je to jeho pravidelná linka a zná to tu, ať tu není jen na záskoku. Ale nikdo se nevzrušuje. Takhle je to v pořádku, takhle to má být.

Romantika, Madeirské víno, stejné okno s výhledem na oceán, píšu blog.

Někdo ťuká. Soused odzdola. Nejde proud. Jejda. Nám taky nejde. Ve vedlejším domě ano. No nazdar.

Volám domácí, paní Bele. Nic.

Píšu Bele.

Kontrolujeme pojistky, jsou ok, takže to bude někde na baráku. Nenajdu nic.

Píšu paní domácí další zoufalé sms. Je 21:08 a za chvíli se začne smrákat.

Dcera se bojí a lehce panikaří. Zároveň se snaží využít situace, abych jí slíbila, že za těchto okolností přece nemůžeme jít zítra na výlet na levádu. Muž začal na kompu pouštět hororové příběhy, aby podtrhl atmosféru. Jednak to je teda blbej nápad a jednak bych doporučila šetřit energii.

Našli jsme dvě malé svíčky a sirky. Takže to tu asi nebude úplně neobvyklé.

Mobil mám zrovna skoro vybitý, hodinky taky, na kompu, kde Vám píšu, je 26 %.

Zamykám dveře.

Stahujeme se do jedné místnosti, cennosti do pohotovostního batohu (evakuační zavazadlo tomu říkám), kdybychom prchali.

Black out is coming....

Když to přežijeme, napíšu, jak to dopadlo.

Který obraz si chcete na vždy uchovat Vy?

Na které místo se chcete určitě vrátit?

A jak jste na tom se závislostí na elektřině?