99. Díl Baru: Úklid

Sto dvacet čtyři propisovacích tužek, sada obřích modrých sklenic k dávným kulatinám "užnechcivědětodkoho", 8 krabic puzzle (kompletních, nabídnuty dětem z domu), zlacená váza jako svatební dar, desítky vzorečků kosmetických přípravků, šest rtěnek, které nikdy ani nevyzkouším, sedm balzámů na rty, čtyři repelenty, dva archivní mobilní telefony, tři nepoužitelné nabíječky, učebnice ze střední školy (mojí, třicet let poté), několik skulptur, které mi věnoval můj otec, jedenáct svíček různého stádia vyhoření, třicet kilo časopisů (především Marianne, Elle, Nový prostor, Harpers Bazzar, co už nekupuju, protože patří Babišovi). Sedm kilo časopisů Lidé a Země a Heroin si nechám ne záchodě. Cca devadesát dětských kreseb a výtvorů (tajně, s těžkým srdcem, ale nechám si opravdu jen těch třicet, ke kterým mám srdečný vztah). Sto padesát kusů CD, které nemám na čem pustit. Troje potrhaná sluchátka. Dvě kila ubrousků, kterými jsem kdysi chtěla něco zdobit. Staré tempery a akryly jako vzpomínka na mé výtvarné období. Staré opalovací krémy jako vzpomínka na léto. Dvanáct map různých zemí. Knihy nevyhazuji, ale rukou mi jich prošly stovky (a to posledních deset let kupuji beletrii jen elektronicky do čtečky). To jsem vážně všechno přečetla? Sto jedenáct sáčků čaje různého původu, který nikomu nechutná. Padesát tři slevových kupónů, které se mohly uplatnit v minulých letech. Sušené květiny. Vyřazená rychlovarná konvice, toustovač a notebook. Deset krabic od něčeho, které by se mohly hodit na něco. Tři vázičky jako suvenýry z dovolené. Cca patnáct kilogramů s vytištěným něčím, co byly kdysi hodno vytištění. Nyní je to hodno vyhození.

Co to je?

To jsou věci, které o víkendu opustily náš byt.

A jak se to stalo?

Četla jsem nějakou motivační knihu o úklidu a feng shui?

Ne.

Přesně před rokem jsem byla v Brně.

(... a tento víkend se tam chystáme na dámskou jízdu znovu, musíme si to město užít, dokud nejsme ještě úplně slavný a můžeme vymetat brněnské podniky a sauny inkognito ... )

Před rokem jsem se octnula u dveří otevřeného portálu.

S Margit. (Kdo by tu story neznal, najděte si díl Ta povídka.)

Byl to kouzelný víkend a mohly jsme si něco přát, a tak jsme si přály.

A po návratu jsme začaly psát tenhle blog. Bylo to zjevení.

Minulý týden, přesně po roce (... od podzimní rovnodennosti do podzimní rovnodennosti přesně, řekla by Margit, já mám v těhle úkazech bordel, ale je to tak...) jsme seděly znovu v sauně a bilancovaly.

Margit byla před rokem sama a bez zázemí.

Teď má byt, hypotéku a muže, který stojí za to. A stále více směřuje k duchovnu a vnitřní energii, které využívá pro sebe i své klienty. Děti stále k adopci nedala, takže se zdá, že vycházejí obdivuhodně, vzhledem k věku. Syn natočil dokument pro ČT jako sportovní talent a dcera je výtvarně nadaná slečna studující na gymnáziu.

Baru byla servaná a něco jí v životě chybělo.

Baru má stále stejného muže i dceru a neplánuje změnu, protože je to dobrej chlap a dceru prostě miluje. Dala výpověď v práci, která ji vysávala. Napsala knihu beletrie a poslala ji pár nakladatelům (modlete se se mnou, aby to vyšlo, výsledek je nejistý, za covidu psali všichni, a ještě prý podražil papír, takže to bude třeba ...). Báry táta je konečně po operaci mozku, na kterou čekal rok, a přežil to ve zdraví. A Baru bude mít francouzské okno na balkon, protože o tom přestala jen mluvit a začala konat. Proces trvá už měsíce, ale završuje se. Znamená to ovšem ten zběsilý velký úklid bytu.

... je neuvěřitelné, že je to rok ...

Je neuvěřitelné, co všechno se událo a splnilo. Dejte si pozor na to, co si přejete, mohlo by se Vám to splnit. Na tuto větu myslím často. S Margit se pak někdy smějeme tomu, jak je třeba specifikovat objednávku. Jak je dobré nezapomenout na to podstatné. Kdysi jsme si třeba vysnívaly muže. Tenkrát jsme šli pod Troskami a na výletě si "objednávaly". Vzhled, povahu, zájmy. Já tenkrát (a možná jsem Vám o tom už někdy psala) trvala na tom, že nesmí být ženatý.

Ty máš něco proti ženatým? Ptala se Margit.

To přece není tělesná vada, ne! Dodala.

Pro mě skoro jo! Prohlásila jsem radikálně.

A ty máš něco proti tělesně postiženým?! Pobouřila se Margit.

Takhle hláška se stala legendou.

A pak jsem potkala svého muže, tou dobou v rozvodovém řízení, takže jsem prokázala svůj pozitivní vztah k tělesně postiženým, což už je ovšem jiný příběh.

Důležité na téhle historce ovšem je, že jsme vždycky na něco, co nás nenapadlo, zapomněly. Třeba, že nemá být ve výkonu trestu. Že by neměl být chorobný děvkař. Nebo, že by neměl být trpaslík (omlouvám se, je to nekorektní, ale neměl, viď, Margit). Nebo, že by měl alespoň trochu umět česky.

Člověk by si měl umět přát. Aby věděl, kam jde. Kam míří. Po čem touží. Jen nesmí čekat, že to bude mít plně ve svých rukou. Řekni Bohu, co si přeješ, ale cestu nech na něm. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Řekni Bohu, po jakém pocitu toužíš. Jak poznáš, že už je to ono. Jak se chceš cítit? Co chceš, abys se stalo? Co čeká v cíli?

V pátek vyrážíme do Brna na dámskou jízdu. Hned po tom, co odvolíme ve svém bydlišti.

Nevím, co si přát.

Asi nějakou historku pro Vás.

A aby ty volby dobře dopadly. Aby vyhrál zdravý rozum, charakter a demokracie. 

Abych měla znovu dobrý pocit ze své vlastní země. Abych měla naději, že se vyhrabeme z marastu a dluhů. Možná ještě v pátek večer přesvědčíme s Margit nějaké brněnské voliče ke správné volbě. Motivovat, to my umíme. Takže je to vlastně vlastenecká mise!!!

Kdy jste naposledy dělali velký úklid?

Jaké místnosti nebo koutku se bojíte nejvíce?

Co myslíte, že tam najdete?

A co si v životě přejete? A troufnete si na objednávku?

Ps: Neptám se, koho volíte. Ale věřím Vám.

...

PSS: Tak a teď neuvěříte Vy mně. Takovej hezkej plán to byl. Topenáři posunuli topení. Topení bylo vyrobeno na míru. Okno bylo zadáno v červnu a tři měsíce se vyrábělo. Záloha čtyřicet tisíc. Jupí, volali, že už je hotové. Odvolali jsme cestu do Barcelony o předcházejícím prodlouženém víkendu, protože bylo třeba nachystat byt. Sundali jsme síť na balkoně (artistický výkon mého muže). Ukecali souseda nad námi, že k němu můžeme dát kladku, aby se rám francouzského okna mohl táhnout venkem, protože v domě se nevytočí. Oblepili celý byt fólií. De facto se přestěhovali do dvou pokojů včetně kočky. Schovali všechny předměty (všechny předměty!) před zaprášením. Vyhodili všechno to, co jsem psala na začátku. Vzali si dva dny dovolené. Vyvěsili omluvnou ceduli pro sousedy, že bude v domě trochu bordel. 

Den D.

8.00 nic. 

8:15 nic. 

Kde jsou, ptá se můj muž. 

Říkali, že přijedou kolem půl. 

Hmm. 

8:24 volá stavbyvedoucí, že má střevní chřipku. 

Jasný chápu, to má v těchto dnech kde kdo, ale ti chlápci zedníci snad přijedou, ne? Nepřijedou. Naše okno při přepravě spadlo z valníku a celé se roztřískalo.

Tak. A že se nám ozvou.

Stojím uprostřed obýváku pokrytého fólií. Musím se smát. Vlastně mě to vůbec nepřekvapilo.

Píšu Margit.

Odpovídá: Tak to je historka na blog! Hele a nezabilo to okno nikoho, doufám!

Baru: Nevím, neviděla jsem to. Prý se to stalo při přepravě.

Margit: Běž to zkontrolovat - třeba tam zařval ten čokl s tvým jménem... To by byla pointa! 😱🧐😅

Inu, kamarádka. :-)

Řekni Bohu, co si přeješ, ale cestu nech na něm. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Řekni Bohu, po jakém pocitu toužíš. Jak poznáš, že už je to ono. Jak se chceš cítit? Co chceš, abys se stalo? Co čeká v cíli?

Tak alespoň vymalujeme. 

Co se má stát, stane se. Tohle se teď evidentně stát nemá.

Možná to francouzský okno ani nechci.