184. díl Margit: Jedna, dvě, Kračún jde

"Ide, Kračún, ide, ej koledu nám nese..." Kračún, vánoce, slunovrat, nový rok, advent. Jiná slova, podobná doba.  Zaplouváme do temnoty, do mrazu a do nebytí, chystáme se na spojení profánního a spirituálního, všichni to cítíme, ať už tomu říkáme jakkoliv a jakkoliv se na to chystáme. Běží nám advent a já střídavě zůstávám v práci do večera, střídavě se oddávám nicnedělání a setkávání s přáteli. Ladím se na slunovrat a klídek vánočních svátků, ale chvílemi taky propadám panice, že nemám žádné dárky a doma bordel jak v tanku. Většinou se mi ale daří tyhle dvě věci ignorovat a poté, co jsem nakoupila pro půl rodiny dobroty v Mixitu, vstupenky na různé kulturní akce a sobě a dětem letenky do Thajska, jsem relativně v klidu. Fotokalendáře pro babičky jsou zadané do tisku (letos se mi dokonce u jednoho z kalendářů podařilo předat převoznické veslo a nemusela jsem chystat 4, ale jen 3), hermelíny na naložení pro dědečky mám nakoupené, ještě je potřeba navonět a namixovat koupelové soli a olejíčky pro kamarádky a umixovat vaječňák. A na ten bordel asi použiju tip z webu PuraVida: "dejte tam světýlka" - píšou, že kamkoli dáš světýlka, vypadá to líp, i v hromadě bordelu, což je pravda a navíc, aby byly vidět světýlka, je potřeba zhasnout a tudíž ten binec prostě není vidět. To mi přijde velmi inspirativní a rozhodně se toto doporučení stává hitem mých (nejen) letošních vánoc.

Letos se mi nepovedlo potkat se na vánoční pečení s nikým jiným než s Barčou. Už jsme se ale dost sehrály. Velká perníčková akce byla tradičně skvělá a tenhle víkend jsme si střihly druhou dávku perníčků a půl kila lineckého. Ono to půlkilo zní jako brnkačka, ale kdo jste někdy poctivě pekl linecké cukroví, dobře víte, že to byla pěkná crcačka. Ještě, že jsme na to byly dvě. Teda čtyři. Využili jsme neplacenou dětskou práci. Statečně pomáhali totiž naši milí puberťáci - kupodivu se nám podařilo zachytit je ve chvíli mimoodporu, takže namazali všechno upečené cukroví marmeládou a Barčina dcera dokonce vyválela a vykrájela nemalé množství perníčků. Zpočátku teda prndala, že perníčky ve tvaru srdce jsou strašně úchylný, ale pak jich udělala dva plechy. Povídaly si u toho s mým synkem o svých učitelích. Chvílema jsem teda přemýšlela, jestli je vůbec rozumné, že je do těch vzdělávacích zařízení pouštíme. Dozvěděli jsme se, že třeba minulý biologář si s nima vyprávěl jen o potápění, ale teď už na té škole neučí a učí je říďa (na což Barča se svými psycho-školními zkušenostmi podotkla, že to je jasná známka toho, že to nemá kdo učit), že tělocvikář vypadá jako totální úchyl, protože nosí knír jako Mašinka Tomáš, že dějepisářka učí už třicet let úplně stejně a točí i stejný testy, proto si je nesměj děti fotit, a že spolužákova máma má z jejích hodin stejný zápisy jako její syn, že jedna třídní nadržuje holčičkám a že největším prohřeškem učitele je bejt nespravedlivej. Vzpomínala jsem na to, jak jsem kdysi měla touhu udělat si doktorát a v rámci sběru dat na svůj výzkum jsem zpovídala deváťáky, jak hodnotí svou školní docházku, co vnímají jako podporu a co jako brzdu či zradu a jak hodnotí své učitele. Tam taky nejčastěji zaznívalo, že učitel může být klidně přísný, ale musí rozumět tomu, co učí a musí být spravedlivým konzistentní a předvídatelný. Poučné pečení to bylo. Bonusem je, že víme, že v Barčině troubě se moje natenko vyválené linecké těsto peče na 180°C čtrnáct minut - píšu to sem, abychom se k tomu mohly za rok vrátit. Google research byl totiž poměrně náročný, každá stránka doporučovala jinou teplotu a jinou dobu pečení, od 160 do 180, od 6 do 15 minut. Stejně nakonec zvítězila stará dobrá metoda pokus omyl, přičemž musím obrovsky ocenit Barčinu trpělivost a systematičnost při zkoumání a téměř nulové množství omylů na straně připečeného cukroví.

Mám radost, že se mi celkem daří to setkávání s přáteli. V listopadu jsem se po neskutečně dlouhé době viděla s blízkými z Liberce, u Barči jsem byla v nedávné době hned dvakrát (a konečně tak viděla to úžasné francouzské okno, co má doma v obýváku už rok), včera jsem potkala svého profesora z výšky, roztomilého Arnoštka Goldflama a několik dalších přátel, na jejichž koncert jsme s Barčou vyrazily, na příští týden mám naplánované dva obědy s kamarády, vánoční večírek s kolegy (haleluja, první vánoční večírek po čtyřech letech u firmy), v týdnu narozeninovou večeři s bráchou a rodinou a další koncerty. Pravda, některým kamarádům se raději ani neozývám, protože vím, že toho času zas není tolik a někoho prostě odmítnout, zazdít nebo posunout na jindy musím, ale máme to tak koneckonců víceméně všichni.

Arnoštek vypadá furt stejně. Já nejspíš ne, protože vypadal, že úplně neví, s kým to mluví. Tak jsem psychologicky házela udičky s informacema, aby se měl čeho chytit. Byl statečný, ani brvou nedal najevo, zda tuší či netuší, kdo se to na něj v metru nalepil. Ale byl milý. Říkal, že si v šedesáti pořídil syna. A že je mu šestnáct. No tak to je asi zvyklý na ledacos - mě by to asi zabilo, mám syna dvanáctiletého a to mi není ani padesát a často přemýšlím, jestli jsem vůbec měla mít děti a děkuju bohu, že nemám zbrojní průkaz ani žádné extra ostré nože. I když, jak jsem teď byla u Báry, zažila jsem, že to je všude stejný - miluju a nenávidím ve stejné sekundě, mám chuť tě zbít - tak to jsme milej zlatej dva, nešahej na mě a objímej mě pevně... Pravda, ta moje čtrnáctiletá je teď, po dvou letech těchhle hormonálních bouří a mém přemýšlení o tom, kde se tohle dá reklamovat, tak děsně milá, že ani nemůžu uvěřit, že byla na zabití. Je tedy možné, že Arnoštkův šestnáctiletý potomek je milej inťoš, kterej má svý bouřlivý roky dávno za sebou a nebo je neměl vůbec, případně je ventiloval psaním beatnické poezie. Já teda sbírám síly na každej další den s puberťákem, blahořečím všem bohům, že se mi doma nesešli dva a pevně doufám, aby každá další fáze vzdoru, která nás čeká, byla přežita bez vzájemných velkých zranění.

Já teda nevim, ale pořizovat si děti v takhle vysokým věku, mi nepřijde příliš praktický. Možná, že mužským je to jedno - prostě vyprdnou sperma a jdou od toho, pouze občas dovalí nějaký ty finance, moudrou radu, trochu volného času na společné aktivity. Představa, že bych teď měla nosit v břiše mimino, rodit ho, kojit ho, chovat ho a těch příštích patnáct dvacet let točit svůj svět kolem jeho potřeb, je pro mě dost děsivá. Moje tělo by to nezvládlo - dost na to, že prej pajdám, když jdu v noci čůrat (dost na tom, že musim v noci chodit čůrat), dost na tom, že při skákání si občas učůrnu, dost na tom, že noc, kdy jdu spát po půlnoci, dospávám skoro týden - ještě mimino do toho! Vím, že to není tak dávno, co jsem mluvila zcela jinak, po dalším dítěti jsem toužila a moc si přála otěhotnět s mužem, jehož jsem milovala. Dobře vím, jak to pak bolelo, když jsem se pak dozvěděla, že mu dítě porodila jiná. Přesto, jsem upřímně ráda, že já už se teď můžu těšit na dobu, kdy si moje děti udělají řidičák. Mám v plánu s nimi hned ty prázdniny poté (a to může být už za 3 roky!!!) vyrazit do Vietnamu a procestovat ho na skútrech. Kam bysme takové mimino potom dali - do kufru skútru nebo snad do batohu? Ha! Tak vidíte. Ještě že jsem tenkrát vydyndala jenom kočku. Tu mi tu snad někdo během mých cest nakrmí.

Za chvíli bude slunovrat. Nejdelší a nejtemnější noc v roce. Noc, v níž naši předci věřili, že umírá Slunce a tak celou noc vartovali u ohňových vater a tančili a zpívali a modlili se, aby se nad ránem zrodilo Slunce nové, které tu s námi bude celý další rok, přes Slunovrat letní až zase do zimy, kdy jeho cyklus skončí. Vzpomínám na slunovratovou noc před pár lety, kdy jsem s Danielem meditovala, vyzývala k setkání naše stíny, vykládala karty a se všemi živly s ním prošla až do bílého rána. Vzpomínám na slunovratovou noc loňského roku, kdy jsme s milým a jeho kamarády křepčili za zvuků beatové muziky a s neznámými ženami se natřásaly před pódiem, protože Slunovrat je třeba řádně oslavit. Na včerejším koncertě jsem zaslechla dilema jednoho z přítomných, zda Slunovrat oslavit v potní chýši uprostřed lesů nebo vikingskou žranicí u dlouhého stolu. Vzpomínám na letošní slunovrat letní, kdy jsem splývala s Vltavou a tančila kolem rituálního ohně starých i mladých Slovanů. Vzpomínám a ladím se na letošek a přemýšlím, jaký si ten rituál udělám letos. Potřebuju se zastavit. Potřebuju si v hlavě a srdci utřídit, za co jsem vděčná a co už životem nechci dál vláčet. A nechci prošvihnout ten přechod, vstup do další fáze, dalšího levelu, dalšího roku. No, kdyby to náhodou nevyšlo úplně jednadvacátého, přihlásily jsme se ještě s Baru koncem roku na velký přechodový tanec. Tam to doklapne zcela jistě.

P.S. Baru, tentokrát jen pro tebe - příště nespoiluj! Teď mám Princeznu ztracenou v čase II. úplně zkaženou!!!

P.S.S. Máte dost světýlek? A jak oslavíte Slunovrat?