31. díl Baru: Bába na ledu aneb funkční coping

Leden 2021. Nakažených nejvíce na světě, plné nemocnice, některá krematoria nestíhají, už je pár očkovaných, tímhle tempem na mne přijde řada možná v létě v roce 2022 ... ach jo ... Zase jsme Best in Covid.(Tohle je legendární věta jednoho pána, o kterém teď už nikdo neví, ale za našich časů byl předsedou vlády, přestože všichni věděli, že je to podvodník a lhář. To už se dneska rozhodně nemůže stát. Na jaře 2020 tvrdil, že jsme "best in covid", což znamenalo, že jsme to jako stát dobře zvládli. Bohužel měl pravdu, jsme nejlepší, máme opravdu nejvíce bodů. Ale v téhle soutěži to není žádná výhra. Jen doufám, že se nenaplní i další jeho proroctví typu Bude líp a Spolu to zvádneme. Ale dost politiky.)

Je třeba být covid - negativní a myslet pozitivně. Takže pozitiva ledna: sníh, koulování, sáňkování, led, klouzání, běžkování, sněhuláci. Vycházky v přírodě. (Teda park za barákem.)

Kluziště. Na kluziště smí jedna rodina. Přesně na dvacet minut. Rezervační systém se otevírá přesně v 17:00 a 17:03 je plno na další týden. Zážitek z lovu. Mám termín. Mám. Rodina = Domácnost. Dvě ženy. Dvě děti. Tak úplně spolu asi nebydlíme.

Jestli budou prudit, nařkneme je z diskriminace stejnopohlavních rodin!

Neprudili.

Když máte pouhých dvacet minut, vychutnáte si každou vteřinu. Jindy bych si samozřejmě odpočinula, ale takhle žádný ulejvání. Krasobruslařka ze mne nikdy nebude. Ale kroužení zvládnu. Mami, jestli si vezmeš tu hrazdičku, tak se ke mně nehlaš! Hrazdičku. Pche. Au au. Zaplaťpánbůh za restrikce. Víc jak dvacet minut v kuse bych nevydržela. Nohy jako konve.

Sněhuláci. Sněhuláci kam se podíváš. Takový lidský instinkt. Vidím sníh, už plácám koule. A ten náš je nejlepší. Může ven i po deváté hodině. Má roušku a venčí psa. Hodně těhotného psa nebo spíš ledního medvěda.

Teď Vám předvedu svůj funkční coping v reálném životě (čti koupink - vyrovnávání se se stresem, ne že do něčeho kopnu, ač se mi teda docela chtělo).

Stalo se to tak:

Procházíme se. Dvě hodné devítileté holčičky běhají, nosí klacíky pro sněhuláka, válí koule, probíhají se. Tvářičky mají zčervenalé.

Chvilku jim nevadí, že jsou venku. Neprudí.

Slunce svítí. Obora Hvězda je zasněžená. Ááách.

Pohádka.

Vaše děti šlapou po běžkařské dráze!

Povídá ta postarší paní. Pěší. Zvednu zrak od idyly.

Slyšíte? Vaše děti šlapou po běžkařské dráze!

Jo jo, jasně, běžkaři, omlouvám se.

Usmívám se. Vysvětluji dětem, aby si hrály opodál a vyhýbaly se běžkařské stopě. Děti odběhnou.

Šlapaly po stopě! Ta je tu vyjetá, to se nesmí. Supí paní.

(Jsem profesionál. V duchu si vybavuji pravidla rozhovoru s agresorem. Pravidlo číslo jedna: Souhlas se vším, s čím souhlasit můžeš.)

Díky za upozornění, slyšela jste, už jsem jim to vysvětlila. A ani se dráhy nedotkly, teď budou ještě opatrnější. Jste hodná, že na to takhle hlídáte. Pomalu odcházíme.

Paní za námi.

To jim ale mají vysvětlit rodiče!

(Aha, už jde po mně, že jsem špatnej rodič! Ale ne, seniorce zřejmě chybí sociální kontakt, chce si povídat. Možná bych jí měla nabídnout pomoc. Hele, to je určitě bejvalá úča, povídá kámoška.)

Ano, máte pravdu, právě jsem jim to řekla. Je to jasné. Běžkařská stopa, ta se musí chránit. To je důležitý.

A jezdila jste vůbec někdy na běžkách!?

Ty vole! Bábo, nech mě žít!

Děti, odcházíme. A vůbec, běžkařský dráhy - kdo to tu udělal? Vždyť je to park. Žádnej stadion, žádnej KRNAP tady. A neměla roušku! Ta bába ve vzteku zcela pozbyla pudu sebezáchovy. Neměla bych začít zuřivě kašlat? Třeba by mě nechala bejt.

Klid. Nebudu si kazit karmu.

Vzpomínám na výrok mý kolegyně. Jednou na kurzu jsme měli učitele prudiče. Fakt hroznej týpek, furt se do nás navážel a nic mu nebylo recht. Tenkrát Káča řekla: Hele, je to hrozný. My jsme tu s ním chvilku a je to na blití. Ale ten člověk je sám se sebou furt. Tenkrát mi zatrnulo. A začalo mi ho být i trochu líto.

Ta bába je sama se sebou furt.

A Babiš je sám se sebou taky furt.

Ježiši.

S kým jste se naposledy pohádali Vy?

A už jste letos stavěli sněhuláka?