39. díl Baru: Prababička tančící na stole a oběšený Kristus

Margit statečně psala o šedi všedních dní. Ani se nedivím. Přistihla jsem se, jak se zalíbením vzpomínám, že byly časy, kdy jsem měla po kapsách kondomy, teď mám po kapsách roušky. Fuj. Není ochrana jako ochrana... (a kondomy na rozdíl od roušek teda nebyly použitý)
Měli jsme takovou menší oslavu kulatin, nesmí se to říkat, je to zakázaný. Už je to jako za komunistů. Děti vědí, že když jdeme na společnou vycházku a je jich víc, musí se umět nenápadně rozestoupit. Když jdeme na kluziště a někdo se k nám přidá, holčičky nacvičují, jak se oslovovat sestra nebo sestřenice.

Chvílema je to sranda (protože některé naše sestřenice mají předky v Koreji a v Africe, a jindy tvoříme rodinu dvě ženy a vícero dětí a tou duhovostí aktivně bojujeme proti předsudkům všeho druhu), ale ve své podstatě je to pěkná pruda.

Lidem dochází optimismus.

V týdnu jsme s kolegyní supervizně navštívily jednu statečnou školu. Stojí hned vedle domova důchodců. Kolegyně na mě čekala. Za plotem domova na ní mrkal stařík. Slečno, slečno ... volal na matku čtyř dětí. Kačka si zodpovědně natáhla roušku a přistoupila k plotu.

Slečno, to si nedávejte. Ať si vás prohlídnu. Nemáte chvilku?

No chvilku mám, povídá psycholožka, očekávaje, že si senior chce popovídat.

Slečno, skočila byste mi pro dvoje cigára?

To jí zaskočilo.

Jo ráda. Ale, ale já jsem cigarety už asi dvacet let nekupovala.

Musíte do trafiky, tady za roh.

Víte, my jsme tu teď jak v lochu. Fakt hrozný.

Všichni se těší, až nás pustěj.

A kdy zase přijdete, slečno?

A tak má Káča dobrý skutek. Ten týden určitě ne jediný.

Já ze své podstaty nejsem odmítačka čehokoli, jsem řádný občan, teda občanka, ale chvílema už prostě nemůžu .... a tak hledám útěchu v maličkostech.
Raduju se z toho, co mám, a snažím se neplakat proto, co nemám.

Život není to, co chcete, život je to, co máte. Znovu došlo na Ditu Saxovou.

Tenhle týden ke mně přišel příběh. Možná je to tím, že jsem začala psát o své rodině. Povím Vám ho.

Už víte, že ve škole pracuju s dětmi.

A taky víte, že učím i dospělý studenty a taky je někdy zkouším.

U jedněch státnic, tentokrát rigo na katedře historie obhajovala práci jedna moc šikovná paní učitelka. Psala životopis Jarmily Haškové, rozené Majerové. Že nevíte, kdo to je? Taky jsem to nevěděla. To byla manželka Jaroslava Haška. Jedna z manželek. Dcera slavného sochaře a štukatéra (ne šukatéra, Margit!) pražského. Jarda Hašek jí zbouchnul, musel si ji vzít, pak odcestoval bojovat do Ruska a vrátil se s další manželkou. Prostě vzor všech cností. Tahle žena ale také psala povídky, a dokonce se dokázala i se synem sama uživit.

U státnic poslouchám, poslouchám a pak mám jeden bulvární dotaz: A slečno studentko, když jste tak procházela Haškovic korespondenci, nestěžovala si paní Hašková na to, jak pan Hašek "pařil" s malířem Panuškou?

To nevím, říká studentka. To asi paní Hašková nevěděla.

Ale její školitel, starý pan profesor se chytl hned.

No jasně, Jaroslav Panuška. To byl význačný malíř. Krajinkář. Ale pak také kreslil podivně strašidelné výjevy s duchy, vodníky a upíry. Jeden z nejslavnějších obrazů je "Jak by vypadal katolický hřbitov, kdyby Římané místo křižování věšeli". No potěš.

Moje prababička Anežka u Panušků v Kochánově sloužila.

Jezdili jsme za ní, když jsem byla dítě, a vlastně si ji pamatuju hlavně jako starou hluchou babičku v šátku. Pradědu Václava jako staříka s protézou místo ruky.

Vždycky loudil od mámy na zápraží cigára: Mladá dejte mně jednu. Potáhl z máminy mentolky, ještě hořící ji zasunul do kapsy flanelové košile, poplácal se po hrudi a pronesl: Tak to si nechám na pak, mladá. Mentolka určitě nenaplnila jeho očekávání. Praděda kouřil tak šedesát startek bez filtru denně.

Úplně to vidím. Prababička Anežka a bezruký praděda Václav.

A moje babička Zdenička jako malá holčička, jejich jediné dítě na samotě (... a ano i u lesa). Denně chodila 6 kilometrů do Světlé pěšky do školy. Přes les. V létě, v zimě. A jednou tam našla oběšence. Chudáka čeledína, co ho na statku nevyplatili, a tak si to hodil. A ona, třeťačka pak tím místem, každé ráno, znovu a znovu musela projít.

(... a pak že maj dnešní děti trable...)

O prababičce Anežce z Vysočiny naši říkají, že byla chytrá a sečtělá. Jako dítěti mi říkali, že se jí podobám. Z prababiččina vyprávění si pamatuju málo.

Ale občas ztlumila hlas ( páč jindy kvůli hluchotě dost řvala) a povídá:

Jo Hašek, ten byl u Panušků pečenej vařenej.

Co voni vychlastali!

A já jim musela posluhovat. A uklízet po nich.

Prasáci to byli.

Chtěli po mně, abych jim tančila na stole nahá. Nahá!

Vyprávěla pohoršeně, ale obličejem se jí mihnul potutelný úsměv.

Tak nevím, babi. Jestli ty jsi nestála někdy i modelem. Vivat avantgarda.

V domě mých rodičů visí jeden Panuškův obraz. (Mimochodem, Panuška se docela slušně prodává i dnes...) Je na něm naše stará chalupa.

Příště si ho musím pořádně prohlédnout.

Jak se mi tak zjevil starý rodinný příběh, mám pro Vás malé zamyšlení.

Vzpomeňte si na odolnost a vnitřní sílu některého člena Vaší rodiny.
Co všechno musel zvládnout a překonat?
Vzpomeňte si na jeho příběh.
Jak Vás může inspirovat?Jaké poselství vám dali Vaši rodiče a prarodiče o tom, jak překonávat životní těžkosti?

A pomáhá Vám jejich poselství?  

Tak ve středu zase Margit. A příští pondělí Baru. Už se těším.