44. díl Margit: Únor bílý, duše sílí

Minulý týden mi jeden můj klient poslal dojemnou zprávu, v níž mi děkuje za rok v mé péči, za rok své abstinence, za nejlepší rok svého života. Chtěl si shánět skafandr, aby mě mohl z radosti obejmout. Samozřejmě to poděkování nepatřilo jen mě, ale celému týmu, jehož jsem součástí, ale velmi mě potěšilo a dojalo. Součástí byla i písnička, kterou k tomu svému výročí složil. Pamatuju, jak jsme spolu mnohokrát probírali jeho strach z toho, že když nebude přiopilý a naspeedovaný kokainem, nebude moct tvořit, nebude moct být součástí showbussinesu, což byl jeho svět, jeho obživa, jeho vášeň. Ukázalo se, že opak je pravdou. Poslední rok mu přinesl mnohonásobně větší popularitu (a s ní spojené finance) než roky předešlé a střízlivost (byť nebyla vždycky jednoduchá a samozřejmá) mu v tom navzdory jeho obavám velmi pomáhala. A já si četla tu jeho zprávu, poslouchala tu jeho písničku a po tvářích se mi koulely slzy dojetí, že jsem toho součástí. Že mám práci, která pomáhá lidem cítit se šťastnější, spokojenější. A přivedlo mě to k bilancování mých posledních 12 měsíců... Většina světové populace by se mnou asi nesouhlasila, ale když porovnám konec loňského února a konec letošního února, tak letošek každopádně vede. Alespoň u mě. Tenkrát jsem si připadala opuštěná, i když jsem byla obklopená milujícími bytostmi, teď se cítím milována, i když jsem třeba sama.

Před rokem touhle dobou jsem pravda trávila jarní prázdniny lyžováním v luxusně zasněžených rakouských Alpách. Poté, co už jsem si ověřila, že zvládnu odřídit sama cestu od Slovinského pobřeží do Prahy během jednoho dne, troufla jsem si naložit nejen dvě vlastní děti, ale i jedno cizí dítě (řádně vypůjčené od rodičů) do auta a vyrazit svým stařičkým Fordem směr Stubai. Vypůjčené dítě je jedináček. Spousta rodin v mém okolí má jediné dítě a já mívám vždycky divný pocit, když něčího jedináčka vezu v autě. Samozřejmě, že představa bouračky je děsivá i bez toho a představa fatálních následků takové bouračky u kohokoli (neřkuli u dítěte) je ještě horší, představa, že zaviním smrt něčího jediného dítěte je fakt peklo. Volím taktiku vytěsnění a prostě řídím podle svého nejlepšího vědomí a svědomí - jako koneckonců vždycky. Dojeli jsme v pořádku, neděste se. Cestou byl i Mekáč, společné focení s vtipnými grimasami a vyřvávání oblíbených songů.

Nemajíc televize, netušila jsem, že ve světě začíná řádit zákeřný virus a smála se Barče, která si na cestování po světových letištích zakoupila drahé šátky s nanofiltry - ona musí mít dycky něco extra. Lyžovali jsme si na zasněžených ledovcových kopcích - pravda, bylo tenkrát poměrně dost hnusně, tak jsme některé dny i proleželi v posteli - a zpovzdálí začínali sledovat zprávy. V jednu chvíli to vypadalo, že neodjedeme domů. COVID se objevil v Innsbrucku a v Brennerském průsmyku kvůli němu zavřeli vlak. A my byli přesně uprastřed. Kamarád mi psal, že z dobrých zdrojů ví, že už je COVID i v Čechách. Lidé začali skupovat těstoviny a toaletní papír a my vážně uvažovali, kolik zásob si máme z poklidného Rakouska přivézt, abychom přežili, než nám zase zásobí české obchody. Pořád jsme si z toho ale dělali legraci a ani v nejdivočejších snech by nás nenapadlo, jaký bude průběh následujících měsíců.

Kdyby bývala dcera tenkrát neměla několik svých brutálních pubertálních výstupů (ano, uhodli jste, byla tam s námi i moje maminka a před tou se má dcerunka vždycky předvádí nejvíc - myslím, že chce mámě dokázat, že se její před lety mnohokrát vyřčené "počkej, až budeš mít děti!" vyplňuje dokonale), objektivně mi nic nechybělo. Dobří přátelé, kus blízké rodiny, skvělé sjezdovky, chutné jídlo, spousta zábavy, virus za horama... Já ale trpěla jako kůň. Vyfasovala jsem pokoj, kde rok předtím spával mužský, do kterého jsem byla po uši zamilovaná, snídala jsem v jídelně u stolu, kde mi řekl, že mě nemiluje a chce se mnou jen spát a co se tak divím, když mi to přece říkal vždycky (což je pravda, ale já si myslela, že když se je mně chová hezky, tak že jsou to jen takové řeči - ono to ale bylo "kamarádství s výhodama" - fuj, takový hnus), do hlavy se mi pořád vkrádaly myšlenky na to, že rok předtím jsem ho právě na tomhle místě seznámila se svou skvělou kamarádkou, kterou si nakonec vybral místo mě, a se kterou teď nadšeně šuká, spává, chodí, jí, spí, žije. A můj tehdejší přítel, který měl být náplastí pro mé zlomené srdce, opuštěnou vagínu a prázdnou náruč (vím, že to zní hnusně, ale já pro něj byla tímtéž, oba jsme to věděli a bylo to celkem fér aspoň v tomhle ohledu a myslím, že jsme si oba velmi zdatně posloužili ve všech ohledech) se mi už od vánoc vzdaloval tak, že jsem sotva viděla malé tečky koncových světel jeho bouráku.

Když jsem tomu svému tehdejšímu převozníkovi před odjezdem do Alp napsala, že se mi vzdaluje a že to takhle nechci a co že vlastně chce on, dlouze se odmlčel a pak mi odepsal, že o tom přemýšlí a ať si užiju hory a zas se na pár dnů odmlčel. Prosimvás, pánové, já nevím, kdo vás tyhle nesmysly učí. Když ženě napíšete, ať něco neřeší a užívá si, co si asi tak myslíte, že se stane?!? Bude to KURVA řešit a dokola omílat ve své hlavě různé scénáře a možnosti a varianty a užírat se tím co by vám odepsala či řekla na variantu XYZ nebo na úplně opačnou variantu a jaký by to všechno nakonec mohlo mít vliv na vaše společná potencionální vnoučata!!!! Teda aspoň já to takhle mám. Takže co se týče mého vnitřního světa, stál ten týden v Alpách za vyližkapsu. Bohužel to nespravilo ani to, že závěrem týdne jsem měla narozeniny. Dokonce výroční - jedenácté - mám totiž narozeniny devětadvacátého února. Všichni byli děsně milí. Barča mi nadělila sešup z kopce na sáňkách, který se sice kvůli počasí neuskutečnil, ale udělal mi i tak obrovskou radost. Můj bráška nás všechny pozval do suprové restaurace. Maminka mi upekla dort a dovezla od nevlastního táty startovací kabely, které jsem si tolik přála. Všichni se veselili, líbali mě i sebe navzájem, pili jsme, jedli, hodovali v narvané restauraci, všichni bez roušek a bez obav z nákazy a na mě najednou padl tak strašný smutek, tak hrozný pocit opuštěnosti uprostřed těch milujících bytostí, že jsem utekla na záchod a tam potají plakala, abych jim nezkazila radost z toho, že mi dělají potěšení. V den svých narozenin jsem dorazila domů, vrátila děti tatínkovi, panáček-převozníček napsal, že nepřijede, protože cojáužvímco a vypadalo to, že budu sama. Zachránila mě (jako mnohokrát) kamarádka Martinka, která za mnou přijela a šla se mnou do sauny užívat horko a chlad a okukovat polonahý chlapy. Vypily jsme lahvinku vína, povídaly si až do března a měly se krásně.

Letos narozeniny ofiko nemám. Oslava ale stejně bude. Tedy pokud nám všem vyjdou negativní testy na COVID a máma s přítelem se nebudou bát přijet. Restaurace nám nehrozí, když jsou všechny kvůli coroně zavřené, ale dcera se synem slíbili, že nachystají tortilly. A taky, že tu uklidí a vyzdobí byt, než dorazím z práce. Objednala jsem kupu makronek - když nejsou narozky, nemusí být ani dort. A vypadá to, že budou i nějaké dárky. Dcera mi maluje obraz - i když největším dárkem by pro mě bylo, kdyby neprudila (předpokládám, že ona si totéž myslí o mně). Barunka se ptala, co bych ráda, když se ani letos nedá sáňkovat. Od rodiny dostanu nový kávovar. Od kolegů asi nové karty. Respirátory, co se teď musí nosit místo roušek, jsem si nadělila sama. A po oslavě bude ještě celý volný víkend s mým milým. To je taky super dárek. Už se těším!!! Jen budou muset všichni hosté kvůli znovuobnovenému nouzovému stavu být do 21:00 ve svých postelích (milý může zůstat v posteli mojí, tam ho snad nikdo kontrolovat nebude).

Jen jsem vám tím dnešním příspěvkem chtěla říct, že pocit štěstí a spokojenosti nemusí zas tak moc souviset s vnějšími okolnostmi. Že je to o nás. O tom, jak je nám uvnitř. A jaké si to tam uvnitř, v naší duši, uděláme. Tak krásný zbyteček února a ať je vám na duši blaze!

A jaký byl váš loňský únor? A co byste si přáli k narozeninám?