53. Díl. Baru: Karibský ples, holubi a sýkorky

Holubi se usadili na vedlejším balkoně. Hóóósana. Stále ale navštěvují naše krmítko. Honím je. Vrčí na ně i naše kočka. Marně. Ale stojí to za to. Protože po ránu, když se vyhoupne slunce, přiletí sýkorky. Žlutá bříška a hlavičky a nedávno i jedna modrá. Vzpomínám na svou babičku, která ptáčky milovala a všemožně jim podstrojovala. V něčem je možná milovala více než lidi. Její láska k ptákům byla nepodmíněná. K lidem ano. A tak se kochám sýkorkami za oknem. A honím holuby. Musíte přežít pár holubů, když chcete vidět sýkorky.

Den se prodlužuje. V našem parku (nebudu jmenovat, protože Praha je jeden okres a mohly by se tam nahrnout davy) jsou hotové Lourdes. Při ranním běhu (a to je jediná současná příležitost, jak být plnohodnotně člověkem, protože jen postižení a sportovci nemusí nosit respirátory) jsem viděla odhozené roušky, dioptrické brýle i hůl. Někomu se asi zcela změnil život. Pravda, o kus dál byla utržená zaječí noha ... tak vlastně nevím, co přesně se tam stalo. A raději nepátrám.

Proběhl přechod na letní čas. 28.3. 2021. S jarem se ve mně začne budit neklid. Počasí nepočasí zbavuji se zimních bund. Raději vrstvím. Moje oči jsou dokořán. Byli jsme s Margit, muži i dětmi spálit Moranu. To Vám Margit už psala. Děláme to už léta. Pálíme zimu, vše staré, zašlé a nefunkční. A otevíráme se novému. Já jsem v posledních dnech jako naše kočka. Šije to se mnou. Ještěže mě nikdo vykastrovat nemůže.

Povím Vám tajemství.

Vždy s blížící se změnou času vzpomínám na jeden ples.

Ples. Teď fata morgána. Ale kdysi, když ještě nikoho nenapadlo, že sejít se, popít spolu, kontaktně tančit nejlépe s cizími a bavit se je rizikové. Teda hrozila kocovina, pohlavní nemoci a nechtěné těhotenství, pokud se tanec zvrhl. Ale s tím jsme si dokázali poradit. A kondomy už existovaly a byly vcelku dostatkovým zbožím. Tenkrát v mládí jsme zrovna s Margit bydlely spolu.

Na Břevnově nebo v Dejvicích ... už ani nevím.

Břevnov byl v každém případě nejdivočejší garsonkou v okolí. Studovaly jsme psychologii a v tom duchu dělaly spoustu psychologických experimentů. Například kolik procent mužů si z poličky s cédéčky vybere Cohena a kolik procent mužů ráno umyje nádobí. A jestli mezi oběma jevy existuje nějaká korelace. Kolik procent sousedů má voajeristické sklony. Jestli má konzumace kubánského rumu vliv na školní výsledky. Jestli si někdo všimne, že jsme doprostřed seminárky napsali slova "hovno, hovno". Tedy jestli ty seminárky někdo čte. Kolik hodin spánku člověku stačí k přežití. Jestli umíme napsat divadelní představení. A tak.

Když se naše bytná vrátila za Států, bohužel, přestěhovaly jsme se do Dejvic.

Margit podnájem sehnala a byla první, tak měla velký světlý pokoj. Za mě se přimluvila, takže jsem získala kumbálek pro služky. Bydlení to bylo. Dejvice. Paráda.

Večírkům ale odzvonilo.

V tom velkém dejvickém bytě jsme totiž bydlely i s původními majiteli, jejichž děti odešly do života. Laskavá milá paní a její na první pohled také fajný manžel.

Teplé měsíce byly super. Manželé trávili většinu času na chatě.

Pak přikosilo.

Domácí se vrátili domů. Paní chodila do práce, ale její muž zůstával doma. Procházel se bytem v dlouhé bílé noční košili. Dlouhé vlasy rozpuštěné. Celý den. Většinu času proseděl v kuchyni a kouřil. Když jste tam zašli, zasnil se. Zdepresivněl. Jeho nejoblíbenější téma byly řeči o piercingu na intimních místech. Přestaly jsme vařit. Přestaly jsme chodit do kuchyně. Složily státnice. A rychle se odstěhovaly. Ne, že bychom byly nějak prudérní, ale probírat své genitálie s depresivním staříkem bylo moc i na naše empatické duše.

Ale teď ten ples.

Byl to plážový ples ke konci března. Bydlely jsme někde mezi Břevnovem a Dejvicemi. Hrály divadlo a na ples mířily s naší divadelní grupou divadla Radar. Pamatuju si ten pocit, kdy jsem jela tramvají. Zima jako blázen. Na sobě letní šaty na ramínka. Červené s květinami. Dodnes je někde mám. Boty s pásky. Holé nohy. Ale uvnitř mne to plálo. Ten pocit, kdy cítíte dobrodružství v kostech. A přesto to ještě nezačalo. Ještě jste jen sami se sebou. Ale portál už se otevírá. Vy víte. Bylo to famózní. Bylo to jak jeden velkej trip. Dan Nekonečný to rozbalil. Atmosféra byla karibská.

Margit si vyhodila koleno, když ukazovala, jaký pohyb nesmí nikdy dělat, protože jí u toho vypadává koleno. Dan ji nesl ke dveřím a někdo z jejích obdivovatelů ji odvezl domů. Pořád si nemohu vzpomenout kam, jestli na Břevnov nebo do Dejvic. Asi proto, že já jsem tu noc domů rozhodně necestovala. Je jedno, kam jsem odjela a s kým.

Podstatná je ta noc.

Podstatná je písnička Moniky Absolonové Teď královnou jsem já. Ta otevřela portál. Protože ty čtyři deci bílého tuhle sílu určitě neměly. Tehdy jsem si připadala královnou. Prošla zasvěcením. Mnohahodinovým zasvěcením, hladovým a bezedným. Ráno se měnil čas. Ta noc byla o hodinu kratší. K snídani jsem dostala suchou topinku, protože v té domácnosti nikdo s návštěvou nepočítal. Byla to fantastická topinka. Dodnes dokážu cítit její chuť. Jak dokáže chutnat starý chleba z toustovače.

Pak samozřejmě přišlo to ostatní - kocovina ano, pohlavní nemoci a nechtěné těhotenství ne. A taky pokus o vztah, který se vlekl léta, ale nebyl předurčen k životu.

Ale vždycky, když se mění čas, nemohu se té vzpomínce ubránit.

Tomu hladu po životě.

Té topince.

Dnes pěstuji vděčnost za to, že bydlím, kde bydlím a s kým bydlím.

A jsem taková tetka. Většinou nejím suché topinky. Jím různé super sýry ze sýrárny za rohem. Jím salám s lanýžem. Vyrábím patchworková vejce na Velikonoce. Pěstuju orchidee a honím holubi z balkonu. I tetky však mají své touhy.

I tetky, a znám jich spoustu, a slyšela jsem četná jejich tajemství, mají své tajné místnosti. Mají sny. Za racionálními inteligentními výrazy jsou divoženky.

Co takhle na jaře bytostně potřebují tančit.

Za co jste vděční Vy? A kdy se Vám otevírá portál? A co je Vaší topinkou?