Celý život se popasovávám se svým ženstvím a jeho podobami. Co to obnáší "být ženská", co už ženské není a proč, co se za ženské považuje a proč, co z toho mi dává smysl, co mi přijde absurdní, a jak to celé vlastně chci mít já. Proto když mě teď, v mých téměř padesáti, začínají potkávat přechodová klimakterická témata, není...

Dneska pro Vás mám povídku. Jmenuje se Resocializační program. Otázky na konci si položte sami. Jedná se o literaturu. Veškerá podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.

Možná si vzpomenete na moje loňské zážitky z konce prázdnin a Šukací ostrov… pro ty, kdo nepamatují či nečetli, zde https://www.programnaochranusvedku.cz/l/274/ Letos jsem tu zas.

Muž právě odešel a na mém těle pomalu zasychají jeho kousky. Ještě včera jsem se těšila, že budu mít trochu času pro sebe a teď je pryč pár minut a mně už se hrozně stýská… Vím, že tohle stýskání během pár dnů ustoupí, budu si užívat život bez jeho přítomnosti, svůj český život, a až pár dní před odjezdem do...

Na počátku je like. Jakože shoda.

Kdybych měla popsat opravdu šťastný týden, byl by to právě tenhle. A to i s ohledem na to, že zrovna sedím v neděli večer na opuštěném dětském hřišti a jsem smutná, protože ten, s kým jsem měla dohodnuté rande, ho právě odřekl. Stěhuje kamaráda, strašně se to vleče, nestíhá … tak přemýšlím, jestli fakt nestíhá, nebo je za tím něco...

Mlčky a zamyšleně jdeme temnou krajinou. Opatrně klademe nohu před nohu, roztahujeme zornice, abychom zachytili jemné světlo měsíce schovávajícího se za mraky. Přemýtáme, co si tam nahoře, na vrcholu posvátné skály, budeme přát. Dokonce i ten nejmenší a nejukecanější pižďuch kráčí potichu a nahoře opatrně zapaluje zápalku, v duchu vyslovuje své...

Stojím před domem, z něhož jsem chtěla celé dětství prchnout … sedávala jsem v létě na střeše garáže a počítala projíždějící auta … auta, co mířila tam jinam … Znáte to? Vy, co jste se narodili na malých městech a toužili po světě tam venku? V dobách, kdy ten velký svět nebyl dostupný on-line. Syndrom autobusové zastávky na vsi. Mladí...

Doběhla jsem školní rok. A teď našlapuji velmi zlehka. Jen co noha nohu mine, pomalá chůze. Dala jsem výpověď ve škole a vrátila klíče. I naše vedení, ředitelka a její zástupce, plánovaně skončili. Po spoustě let skvělé práce.

Tak jo, druhý doma. Milý BB koupil na balkon druhý křeslo a stolek, společně jsme dokoupili pár kytek, nechal mě dokonce instalovat světýlka a do koupelny přidat předložku před vanu. Mám svůj kus skříně a svoje klíče, koupila jsem si celotýdenní jízdenku na MHD, funguje mi připojení do všech pracovních systémů. Jako doma. Už vím, že do práce je to...

Nějak se stalo, že teď poslouchám v autě rap místo klasiky. Původně jsem rapové radio naladila omylem, ale chytlo mě to. Víc to odpovídá mé momentální náladě. A četla jsem skvělou knihu. Co je odtud vidět od Mariany Leky. Jestli se chcete procházet polem laskavosti, vyražte. Je snad ještě lepší než Hlaučovy Letnice. Podobná, ale ženštější. Víc...

Plíživě, abychom si nevšimli, plíží se k nám léto. Letošní léto střídá deštivé a studené dny s těmi teplými. Loni už jsem drandila v plavkách na paddleboardu, letos jsem ho ještě nevytáhla (a zrovna dneska moknu v zimním kabátě na stadionu v Kladně). Může za to jednak počasí, ale i moje bolavé rameno a nedostatek času. Vím, že si na...

Stihnu večírek a poslední dopolední blok supervizní konference společně s Margit. Na hotel Luna mám romantické vzpomínky. Teď se sem doplazím z posledních sil na jeden večer a dopoledne. Ale v mé situaci je to sakra výhra. Závěrečné přednášky vyzní tísnivě. Světové dějiny se vydávají na cestu, kterou jsme si nevybrali. Společnost je závislá, na...

Dneska je ručníkový den. Takže: "Nepropadejte panice!" A kdo nevíte, o co go, přečtěte si Stopařova průvodce po galaxii. Zhluboka se nadechněte a pomalu a dlouze vydechněte, žijete na převážně neškodné planetě.

Realita dní se sestává z práce a návštěv nemocnice. Nahoru dolu, odběry, vyšetření, některá velmi invazivní, cizí slova, moje dítě tam objelo půl baráku. Bylo na kardiologii, na očním, na ušním, na plicním, na sonu všeho. Bude tak zkontrolovaný … pojmy přituhují po pediatrovi psychiatr, po psychiatrovi neurolog a když se vysloví název dalšího...

"Všem matkám dnes přejeme vše nejlepší, protože za všechno mohou, a my jim za to s vděkem a ambivalencí děkujeme." viselo včera, na Svátek matek na facebookové zdi psychoanalytické společnosti. S vděkem a ambivalencí.... na lásku zapomněli... ale jinak dost sedí... Láska, vděk, kousek lítosti, kousek vzteku... ambivalence... Zajímalo by mně, co ke...

Jedu na dvoudenní workshop o wellbeingu. Vedu ho. Sama. Krásná, dobře placená práce, která se v těchto dnech opravdu hodí. A přesto jsem v napětí. Vlastně z napětí skoro nevycházím. Díkybohu za ty sos léky od psychiatry. Po nich cítím uvolnění mysli i těla.

Prožívám s Baru její náročný období a snažím se být jí takovou podporou, jakou potřebuje. Ani ne moc, ani ne málo. Nepoučovat, nepanikařit, nedolézat, neodmítat, být… A taky být pro své ostatní kamarádky a pro svoje děti a pro svého chlapa a taky s nima a jen tak sama se sebou a tak…

Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští zastávka Nemocnice Motol. Co Vám budu vyprávět, není to dobrý. Je neděle a já se paličatě snažím uvařit pár vajec, abych je mohla obarvit a večer na ně nanést vosk, i když to budu dělat sama se starou tetičkou. Na chalupě, kam pojedu večer na pár hodin na otočku, abych byla zítra...

Upozornění: Tento text má citlivý obsah. Není pro slabé nátury. Čtete na vlastní nebezpečí. Ale nikdo v textu nezemře. (naplněn požadavek EU o ochraně čtenáře J) Popsat poslední dny … nevím odkud to vzít … zapnul se nějaký autopilot, který dělá, co je třeba. Funguju. Lítám mezi prací a dceřinou školou. Udělá několik pokusů tam ještě vyrazit, je...

Je pondělí 6 ráno a já nemám napsaný příspěvek. Ach jo. Nejde mi to. Ne, že bych nechtěla, ale jako by nešlo najít klidný moment a sednout k počítači. Jsem vnitřně zkroucená. Hrozně se bojím. Úzkost je kámoška, kterou znám celý život a jsem si vědoma, že provází naši ženskou rodinnou linii dlouhodobě. Dlouho jsem tu mrchu držela na uzdě,...

OK, tak když Baru pojmenovala svého milého podle toho, co si vybral, dávám svému milému taky přezdívku - měl na výběr dvě a vybral si přezdívku BB (proč, to si nechám pro sebe)… Tenhle příspěvek je složený z poznámek a postřehů z naší zatím nejdelší a nejdobrodružnější společné dovolené (ještě nekončí - možná bude další příspěvek ex-post - zatím...

Moranu jsme vynesly. S kámoškou, narvanou hnusy napsanými na papírku.

Je jen pár věcí na světě, který prostě ničím nenahradíte. Třeba vřelé objetí, Grand kaňon, nebo Ikea pytlíky. Já bláhová věřila, že když Pepco opisuje z Ikei snad všechno, seženu tam i ty samozadělávací pytlíky, co nepropustí ani ň dovnitř ni ven - ale ono prd. Naštěstí se Baru rozhodla strávit své nenadále nabité volné odpoledne nakupováním v...

Chalan, se kterým jsme se rozešli, protože naše světy byly neslučitelné a hlavně proto, že moje srdce bylo trvale obsazené, mi říkal Drahá. Drahá, chtěl jsem ti říct… Drahá, co bys chtěla dělat? Tohle je převratný posun ve vývoji AI agentů, drahá … Nebude to také lahké, drahá, napadalo mne u toho. Nejen proto, že byl Slovák. Bača.

"Tak se rozdělíme na půl. Nebo teda čtyři na pět."..."A podle čeho?"... "Na kluky a na holky"... "Neeee, to je blbý…"... "Na starý a na mladý!" ..."Já teda nechci bejt mezi starejma, mně ještě není pade, mně nikdo mezi starý řadit nebude!" ..."OK, tak na ty, co se narodili v tomhle století a na ty, co se narodili v minulým...

Margit se na Valentýna ptala: Jak poznám, že se milujeme? Jak poznám, že ho opravdu miluju? Když se mi po něm stýská? Když mám o něj starost? Když po něm toužím? Když pro něj dělám věci? Když se s ním nasměju? Když mám pocit splynutí? Když vyprávím pořád jen o něm, o tom, co by řekl, co by udělal a...

Povalentýnské ráno sedím na jeho jídelním stole, protože gauč je ještě vlhký od našeho včerejšího milování, piju horký kafe a on smaží rýžové palačinky podle receptu z dětství. Štěstí se ve mně třepotá a rozlévá se do celého těla i duše jako ta lahodná horká káva. Za oknem zlehka poletují sněhové vločky, jako by se jim ani trochu nechtělo dopadnout...

Tohle zažijete jen s Margit. Takovou neděli. Na počátku byla lišácká myšlenka, že Národní galerie má dnes vstup zdarma. Výsledek: čtyři galerie, čtyři budovy, jen jedna zdarma. Tři za prachy. Ale několik kafíček, selfíček, jeden dortíček (já né, já jsem na dietě, vypovím později), hromada okouzlení uměním i lidmi kolem něj.

Nevím, o čem psát. A nebo vím o čem, ale nevím jak. Nevím, jak do slov nacpat to, co prožívám, to, co cítím, co žiju. Cítím se blaženě. Blažená žena. Možná bych měla zase napsat nějakou báseň. A nebo vám to zazpívat. Nebo zatančit. Ale já to jen vydechuju, vyzařuju, užívám… Tak já to zkusím...