Ráno vstane. Je středa, pět třicet. Její tělo je zbitý. Bolesti nártů nohou i rukou. Unavené paže. Bolest v bedrech. Zatuhlý krk. Ví bůh, jestli je to ten věk. Nebo nějaké podivná nemoc, co ji otravuje tělo. Paralyzuje ji to. On řekne: Nevstávej. Ona: Uvařím ti alespoň kafe a pak si ještě lehnu. Mají spolu tak málo času. Vstává s...

Za oknem blýská a burácí první předletní bouřka a já popíjím růžový čaj a snažím se zachytit do slov, co jsem dneska zažila. Moje třetí holotropní dýchání. V úvodním kolečku říkám, že je tohle dýchání jedním z mnoha mých přechodových rituálů k hezkému vlídnému stárnutí. Jedním z dárků k padesátinám. A že jsem si tentokrát přišla užít propojení s...

Sedím na balkoně a užívám si chvíli, kdy prostě není nic. Jen klid. Taková krása. Ta chvíle klidu. Protože po většinu času jsem poslední dobou neklidná. Furt mě něco zneklidňuje, bolí, rozvibrovává. A obtížně se to vypíná. Pozoruju to. Nechci s tím bojovat. Nechci to přeprat. Chci zjistit, kým se to stávám. Za poslední 4 roky jsem se stala někým...

Prošli jsme Beltainem, Prvním májem i úplňkem. Bylo to veliké, bylo to silné. Je to silné. Posledního dubna jsme byli s milým u nás kousek za domem na louce u třech Bohyní a pletli věnce na májku s pár dalšími nadšenci. Chodila jsem bosa, jako na té louce aspoň chvilku chodím vždy, když to jen trochu jde. Následovalo povídání o...

Během následujících dní jsem se pomalu seskládala. Furt tomu puzzle teda něco chybí. Sem tam nesedí kousek. Ale už nabývá původního tvaru. Testy ukázaly, že mi chybí déčko. Moje tělo jasně říká, že chce žít na jihu, ležet na slunci a cpát se rybama. Takže po práci pobývám na balkoně a cpu se pilulema Vigantolvitu. Cha cha. Taková imitace...

Holky, slyšely jste už o terramaci?" "To je nějaká matrace?" "Ale ne, to je něco jako kremace, akorát tě kolébáním proměně v humus." "No fuj, to bych teda nechtěla!" "Prosimtě a co si myslíš, že se s tebou stane, když tě zahrabou do země v rakvi? To tě sežerou brouci a žížaly, pak tě vykaděj a taky se z tebe...

Pět dní volna. Velikonoce. Vysněná meta. Jak s ní naložit? Výlet? Zájezd? Zahraniční nejlíp. Ještě před tím nechat přezout auto na letní. Aha tak ještě je třeba vyměnit brzdové destičky a kotouče … Kdy? Co nejdřív. Ok, tak po Velikonocích. Jo a velikonoční zajíček by si měl připravit tak desítku … kdo chce mít opici, musí mít na banány...

Byls pryč tak dlouho! Úplně fyzicky cítím, jak mi chybíš. Jako železo nebo vitamín D. Mému tělu chybí atomy, které může získat jen z toho tvého. Ve chvíli, kdy se konečně po těch dlouhých týdnech obejmeme, cítím, jak naše částečky osmoticky pronikají kůží a my se vzájemně vylaďujeme. Kalibrujeme. Nejintenzivnější je to samozřejmě při výměně...

Nemám příspěvek včas, protože se o víkendu chvíli utápím v slzách (protože nemocná kolegyně po pěti týdnech od sdělení diagnózy skutečně umřela, čest její památce a soucit jejím blízkým), chvíli v orgasmu (který můj měřič hluku na hodinkách vyhodnotí jako hlučné prostředí a já k tomu dostanu ještě záchvat smíchu), chvíli v perníku (to pečivo ne...

Deflíni furt držej a milej je furt za oceánem. Jsem nečekaně dlouho sama a příští týden mám nečekaně spousty volna, protože BB dostal nějakou práci v LA a vrací se do Evropy o týden později. Takže týden, který jsem měla vyčleněný na jeho vítání, okukování berlínského stropu a oslavu narozenin, zůstává jen pro mě. Stejně jako tenhle víkend. Dost...

Takže Margit už je tam. Já mám ještě chvilku. Na rozmyšlení. Hned si připadám mladší. Tak jak je to proboha s těmi generacemi? Vždycky to zapomenu. To bude tím, jaká jsem generace. Dcera je v dobrém rozmaru, uznala by i Mileniálství. Takhle se teď lichotí rodičům. Ale spíš jsem pozdní Xko.

Probouzím se a nade mnou se vznášejí tři duhoví delfíni, byt je do posledního místečka zastavěný květinami, na stole se válí hromada bankovek a přáníček. Snídám v posteli zbytky dortu a studenou pizzu. BB je vedle mě, opírám se o jeho hrudník a cítím se jako královna. Můj první den mého druhého půlstoletí.

Zdál se mi sen. Odehrával se v areálu Motolské nemocnice.

Stojíme na nejkrásnějším náměstíčku v Praze, objímáme se a pláčeme. Dlouho jsem ty slzy zadržovala. Je v nich strach, láska, bezmoc… "Myslíš, že se to fakt stane?"… "Myslim, že jo…. Doufám furt, že ne, ale myslim, že jo."… "Je děsivý, jak je to stejný, jako tenkrát."… "To teda. Ani slavný literáti prej na to tenkrát nemohli najít slova, na tu...

Jako by se s Hromnicemi skutečně odvalily i největší hnusy a s nárůstem světla jsem se i já oživila. Začalo to postupně. Ptačí zpěv po ránu. Více síly, energie a …. zábavy. Objektivně se toho nemění tak moc. A kdybych si chtěla postěžovat, tak samozřejmě můžu. Ale nechci. Inspirovala mě jedna mladá učitelka, které na supervizi povídá: Mám se tu...

Stačilo upéct sluneční koláč, zapálit bílé svíce a oslavit sílu mízy proudící z kořenů a sníh slezl, mráz polevil a ptáci se rozezpívali. Jaro už vystrkuje oba růžky. No, ona se zima jen tak nedá, to je mi jasný, ale naděje a očekávání už tu je a to je prima. Ještě oslavíme masopust a moje narozky, a pak už se...

Dokážu jen otevřít oči. Těsně před tím než to udělám, rozhostí se tělem krátký okamžik úlevy. Protože spánek udělal své. Ten moment je slastný a já se zase chvíli cítím jako já. A pak ty oči otevřu. A místo pomalého vstávání rychle v panice šátrám rukou tam, kam jsi mi v noci dal kyblík. Protože se možná pobliju a...

Baru poslední příspěvek končila výčtem všech svých rolí v poslední době. Já o svých rolích taky někdy přemýšlím. Snažím se, aby byly kongruentní. Byly ladily a abych kvůli jedné nemusela popírat jinou. Matka, partnerka, terapeutka, supervizora, milenka, teta, dcera, sestra, divoženka, kuchařka, hostitelka, performerka, tvořitelka, šamanka… naštěstí...

A jak to bylo dál? Kočička s pejskem prostě spolu hospodařili. Byla v tom tichá radost, spočinutí, sdílení, nádech rutiny, čtení, seriály, hovory o životě i provozu a penězích. Žádný velký vzrůša s vděčností za to, že teď zrovna žádný velký vzrůša nejsou. A malý věci, který se dějou. Clementine chová. Margit čeká na oblevu se zamrzlým ramenem. Děti...

Být ženou je nádherný, ale v mnohém kurevsky těžký. To, že člověk může ve svém těle zažít vznik a růst nového života, mít erotogenní zóny po celém těle , zažívat vlny oxytocinu při kojení nebo zažít několikanásobný orgasmus, to jsou benefity, který se rozhodně počítají. A to jsem bezpochyby nevyjmenovala všechny.

Odpusť Pane, zhřešila jsem…. Zhřešila jsem a fest a teď za to budu pykat (to je to vyjmenovaný slovo, alespoň myslím 🤣). Odpusť hříchy hříšnici. Takže na seznamu mám:

Holčičí přátelství jsou často plná drobného soupeření a vytahování… kdo se má líp, kdo je u lepšího moře, u zajímavější hory, na exotičtějším místě… čí muž je výkonnější, pozornější, bohatší, má slušivěji zastřižené vousy a víc sexy úsměv… čí sexuální život je víc naplňující, bohatší, nabitější orgasmy a touhou… čí děti jsou chytřejší, úspěšnější,...

V posledním období jsem konfrontována se starým a novým … starý a nový rok … staré a nové vztahy … nové, co dopadá stejně jako staré. Konec numerologického roku 9 (2025) a začátky v roce 1 (2026).

No, tak jsem dneska nenastartovala auto - respektive nastartovala, vycouvala z parkovacího místa a pak motor škytl, zhasl a ovládací panel zahlásil "System engine fault"… tak už i moje auto mi dává najevo, že mám sedět doma na prdeli… Už několik týdnů, ba dokonce měsíců, mi hapruje pravé rameno. Nejde zvedat, bolí na několika různých místech, nic...

Paráda. Dneska tu zase máme návštěvu. Moje historky určitě vydrží do příštího týdne. Je skvělý vidět taky někdy začátky: odvahu rodit děti, sdílet s někým život a hledat pro něj dobrý místo... držím palce Clementine. Pozor, text obsahuje explicitní scény.

Je mi sladkobolně. Clementine porodila zdravou krásnou holčičku, které dali do vínku 4 R ve jméně. Jsem dojatá, že porod proběhl v pořádku pro obě holky a mám ohromnou radost z miminka v tak blízkém okolí. Zároveň na mě doléhá můj věk. To, že já už další vlastní děti mít nebudu. Je to paradox, já vím, před pár dny jsem...

Doma mi obrazily některý i dost nečekaný kytky, se kterými jsem to skoro vzdala.

Dneska je výročí Sametové revoluce a já tam nejsem. Nejsem v Praze, nerozsvěcuju svíčku na Národní ani na Václaváku, neprotestuju na Staromáku, že "Česko není na prodej" a mám z toho černý svědomí. Dala jsem přednost pár volným dnům s mým nejmilejším v Berlíně. Na svoji zemi a její svobodu ale intenzivně myslím. Neskutečně mě štve, že v Parlamentu...

Přemýšlím, co se stalo v posledních 14 dnech. Za mým oknem definitivně opadalo listí. Zkrátil se den.

Asi bych vám měla popsat zbytek cesty po Vietnamu, mně to ale dneska nejvíc táhne k tématu mateřství. Ale abych vás neošidila, kouknu se krátce na konec Vietnamské road trip - původně jsme plánovali zůstat aspoň tři dny v městečku Hoi An, kde vám z pravého hedvábí či jakékoli jiné látky či kůže do druhého dne ušijí za pár kaček...