Absolvovala jsem pár výjezdů se školami a nějaké to vzdělávání a mám pocit, že svět tam venku nedokážu stihnout. Já. Já co byla vždycky tak rychlá. Nu čož. Pomalu se vleču. Chci později vstávat. Chci odpočívat. Chci si číst a koukat do nebe. Chci se potulovat vlakem. Chci vysedávat na kafi. Potkávám se s přáteli po prázdninách. Někdo je...

Návrat z dovolené bolí. Bolel a bolí furt. Tři týdny byly super nápad z hlediska psychohygieny, nedomyslela jsem, jak těžký pak bude návrat. Hlavně moje záda a klouby protestují. Tělu se nechce celý den sedět. Chce se procházet, protahovat, plavat, milovat, nebo jen tak povalovat. Po několika hodinách v práci se sotva zvednu z křesílka. Kulhám v...

Je po prázdninách ... tak dneska letní povídka. Všechny osoby smyšlené ... znáte to :-). Mohlo by to začínat jako vtip: Potkal se Španěl. Venezuelan. Nor. Maďar. A Češka. Jenže tohle vtip nebyl. Ve skutečnosti jsem na začátku srpna, ve středu v noci, po třech dnech workshopů a výpadku vody v práci, přiletěla za cizím chlapem. Já Češka a on...

Tři týdny dovolené jsou past. Zanořila jsem se tak, že vynořit se zítra do pracovního procesu, bude dost oříšek. Už jen to, že jsem od včerejška v bytě, mezi 4 stěnami, a ne na lodi, ve stanu, pod širákem, na paddlu, v horách, v moři, na pláži, v přírodě, prostě někde a někde venku, je děsná změna. Mám aspoň dokořán...

tohle bude těžký napsat ... a rozhodně to nebude zítra v pondělí, ale, dělám na tom, celý to musím nějak schroustat, sedím v dece u bazénu, pijeme pivo, a voba chvílema brečíme a pak prostě plkáme o tom, jaký je to udělat něco, co většina lidí prostě neudělá, protože je to moc ujetý, mimo plán, mělo by se to stát...

Jdu. Moje nohy jako by se na ten pohyb horko těžko rozpomínaly. Chybí jim voda a ploutve a nebo alespoň houpání paluby. Je zvláštní být zase suchozemským dvounožcem. Oči se pomalu smiřují s pohledem na šednoucí trávu a po chvíli v ní namísto barevných korálů rozpoznávají sytě růžové kvítky plamínků, bílých řebříčků a modrofialových bodláků. Místo...

Stojím v poli plném slunečnic. Pět si jich ukradnu domů do vázy. Ten počet není náhodný. Jedu z návštěvy, na které se mísilo vnitřní vzrušení, touha a vášeň s vnějším poklidem švestkového sadu. Moje tělo je pro tuhle chvíli teplé, klidné a bezbolestné. Kdyby ta chvíle šla zakonzervovat, udělám to. Udělám to na horší časy. A myslím na Jéňu, který...

Prázdniny vytvářejí v časoprostoru zvláštní bublinu, ve které čas plyne nevyzpytatelnou nekonstantní rychlostí a vzdálenosti se zkracují a prodlužují podle neznámého vzorce. Navíc se v té bublině potulují podivná individua, která v normálním profánním časoprostoru nepotkáte. Jednou jsem na dálném Slovensku, kde sdílím pokoj s urostlým vousatým...

Do Kodaně jsme dojely, a myšlenka na ty dvě gertrůůůdy žeroucí 11 hodin v kuse nás otravovala tak dlouho, že jsme si ji musely aktivně zakázat. Abychom se jimi nestaly. Brrr.

Co mi letošní léto už přineslo:

pondělí ... Baru ... a furt nic ... jo .... páč jsem vám nevěrná. Nemám čas. Už týden věnuju pozornost svojí knížce. Miluju se se svojí hrdinkou, provázím ji, žiju s ní, směju se s ní, brečim, píšu, píšu, píšu ...škrtám, škrtám, škrtám, škrtám, škrtám, škrtám, škrtám ... prořezávám věty, aby byly plodné jako stromy.

Je takové horko, že se mým neuronům utavují synapse. Nemyslí mi to. Ležím nahatá v hamace, koukám do listí stromů nad sebou, silou vůle odháním hmyzáky a snažím se udržet svoje tělo v pevném skupenství. Střídavě zamlouvám do mělkého spánku a do otupělé bdělosti. Ani číst mi nejde. Teploty ve stínu se blíží čtyřicítce. Na sluníčko se mezi polednem a...

kočka už dávno věděla,
že svět je podezřelé místo.

Nevím, jestli je to blížícím se Slunovratem, nebo koncem školního roku, ale můj život zas neskutečně zrychlil. Víkend s BBm v Berlíně, nabitý zážitky intimními, společenskými i kulturními. Berlínské dvorky s galeriemi, kavárnami a obchůdky, od hipsterských po punkové. Lesbické šedesátnice bavící se otevřeně o BDSM praktikách a erotické literatuře u...

Když gejša (v Kjótu se používá označení "geiko") ukončuje svou kariéru, nejde o dramatický okamžik jako ve filmu, ale o velmi důstojné a dojemné loučení plné vděčnosti. Nejznámější rituál se nazývá hiki-iwai – slavnost odchodu. Gejša navštěvuje lidi, kteří ji během kariéry podporovali. Učitele, majitelku domu, starší kolegyně, dlouholeté zákazníky...

Když jsem zanechaná bez dozoru, nasekám si tolik super věcí do diáře, že se nezastavím. Ve čtvrtek ráno jsem odešla z bytu a v bdělém stavu v něm pak strávila do pondělního večera asi dvě hodiny. Mezitím jsem zažila několik druhů supervizního vzdělávání, sraz se spolužáky, výlet na padllebourdu, dceřino imrpo-představení, večer s kámoškou a nějaké...

Ráno vstane. Je středa, pět třicet. Její tělo je zbitý. Bolesti nártů nohou i rukou. Unavené paže. Bolest v bedrech. Zatuhlý krk. Ví bůh, jestli je to ten věk. Nebo nějaké podivná nemoc, co ji otravuje tělo. Paralyzuje ji to. On řekne: Nevstávej. Ona: Uvařím ti alespoň kafe a pak si ještě lehnu. Mají spolu tak málo času. Vstává s...

Za oknem blýská a burácí první předletní bouřka a já popíjím růžový čaj a snažím se zachytit do slov, co jsem dneska zažila. Moje třetí holotropní dýchání. V úvodním kolečku říkám, že je tohle dýchání jedním z mnoha mých přechodových rituálů k hezkému vlídnému stárnutí. Jedním z dárků k padesátinám. A že jsem si tentokrát přišla užít propojení s...

Sedím na balkoně a užívám si chvíli, kdy prostě není nic. Jen klid. Taková krása. Ta chvíle klidu. Protože po většinu času jsem poslední dobou neklidná. Furt mě něco zneklidňuje, bolí, rozvibrovává. A obtížně se to vypíná. Pozoruju to. Nechci s tím bojovat. Nechci to přeprat. Chci zjistit, kým se to stávám. Za poslední 4 roky jsem se stala někým...

Prošli jsme Beltainem, Prvním májem i úplňkem. Bylo to veliké, bylo to silné. Je to silné. Posledního dubna jsme byli s milým u nás kousek za domem na louce u třech Bohyní a pletli věnce na májku s pár dalšími nadšenci. Chodila jsem bosa, jako na té louce aspoň chvilku chodím vždy, když to jen trochu jde. Následovalo povídání o...

Během následujících dní jsem se pomalu seskládala. Furt tomu puzzle teda něco chybí. Sem tam nesedí kousek. Ale už nabývá původního tvaru. Testy ukázaly, že mi chybí déčko. Moje tělo jasně říká, že chce žít na jihu, ležet na slunci a cpát se rybama. Takže po práci pobývám na balkoně a cpu se pilulema Vigantolvitu. Cha cha. Taková imitace...

Holky, slyšely jste už o terramaci?" "To je nějaká matrace?" "Ale ne, to je něco jako kremace, akorát tě kolébáním proměně v humus." "No fuj, to bych teda nechtěla!" "Prosimtě a co si myslíš, že se s tebou stane, když tě zahrabou do země v rakvi? To tě sežerou brouci a žížaly, pak tě vykaděj a taky se z tebe...

Pět dní volna. Velikonoce. Vysněná meta. Jak s ní naložit? Výlet? Zájezd? Zahraniční nejlíp. Ještě před tím nechat přezout auto na letní. Aha tak ještě je třeba vyměnit brzdové destičky a kotouče … Kdy? Co nejdřív. Ok, tak po Velikonocích. Jo a velikonoční zajíček by si měl připravit tak desítku … kdo chce mít opici, musí mít na banány...

Byls pryč tak dlouho! Úplně fyzicky cítím, jak mi chybíš. Jako železo nebo vitamín D. Mému tělu chybí atomy, které může získat jen z toho tvého. Ve chvíli, kdy se konečně po těch dlouhých týdnech obejmeme, cítím, jak naše částečky osmoticky pronikají kůží a my se vzájemně vylaďujeme. Kalibrujeme. Nejintenzivnější je to samozřejmě při výměně...

Nemám příspěvek včas, protože se o víkendu chvíli utápím v slzách (protože nemocná kolegyně po pěti týdnech od sdělení diagnózy skutečně umřela, čest její památce a soucit jejím blízkým), chvíli v orgasmu (který můj měřič hluku na hodinkách vyhodnotí jako hlučné prostředí a já k tomu dostanu ještě záchvat smíchu), chvíli v perníku (to pečivo ne...

Deflíni furt držej a milej je furt za oceánem. Jsem nečekaně dlouho sama a příští týden mám nečekaně spousty volna, protože BB dostal nějakou práci v LA a vrací se do Evropy o týden později. Takže týden, který jsem měla vyčleněný na jeho vítání, okukování berlínského stropu a oslavu narozenin, zůstává jen pro mě. Stejně jako tenhle víkend. Dost...

Takže Margit už je tam. Já mám ještě chvilku. Na rozmyšlení. Hned si připadám mladší. Tak jak je to proboha s těmi generacemi? Vždycky to zapomenu. To bude tím, jaká jsem generace. Dcera je v dobrém rozmaru, uznala by i Mileniálství. Takhle se teď lichotí rodičům. Ale spíš jsem pozdní Xko.

Probouzím se a nade mnou se vznášejí tři duhoví delfíni, byt je do posledního místečka zastavěný květinami, na stole se válí hromada bankovek a přáníček. Snídám v posteli zbytky dortu a studenou pizzu. BB je vedle mě, opírám se o jeho hrudník a cítím se jako královna. Můj první den mého druhého půlstoletí.

Zdál se mi sen. Odehrával se v areálu Motolské nemocnice.

Stojíme na nejkrásnějším náměstíčku v Praze, objímáme se a pláčeme. Dlouho jsem ty slzy zadržovala. Je v nich strach, láska, bezmoc… "Myslíš, že se to fakt stane?"… "Myslim, že jo…. Doufám furt, že ne, ale myslim, že jo."… "Je děsivý, jak je to stejný, jako tenkrát."… "To teda. Ani slavný literáti prej na to tenkrát nemohli najít slova, na tu...